Matale

Včera jsem po třech týdnech opustila mojí milovanou vesnici Mahavilachchiya. Ráno mi jel bus z vesnice do města Anuradhapury, kde jsem měla přestoupit a jet do města Matale. Matale je hlavní město druhýho okresu, kterej zkoumám v rámci práce na svojí diplomce. Celou noc pršelo, tak jsem se bála, že ráno ani bus nepojede, protože ve vsi jsou jen hliněný cesty. Naštěstí ale ráno přestalo a voda se vsákla, takže mě taťka hodil na motorce na zastávku. Bus měl jet v 7, samozřejmě měl zpoždění asi 20 minut. Dojeli jsme na zastávku, čekali tam a najednou se začali scházet lidi. Každej, kdo jel kolem, zastavil a ptal se, kam jedu, co tam budu dělat a kdy se vrátím? Taťka nestačil furt dokola vysvětlovat, že jedu do Matale kvůli výzkumu a vrátím se ke konci tejdne. Musel to opakovat každýmu nově příchozímu pořád dokola. Já jsem se pak už musela smát a on taky, pak vždycky někdo přišel a ti, co to už slyšeli, se začli smát s náma a říkali jsme Mátale, Mátale, Mátale… 😀 Taky tam dorazil jeden kamarád nejstaršího bráchy. Jmenuje se Samiree a je mu tak 26 a často k nám chodí na návštěvu. Prej jede taky. Tak se ho taťka ptá, co jako v Anuradhapuře (to je hlavní město okresu, kam spadá i naše vesnice) potřebuje? A on že nic, že jen tak jede, protože jedu já 😀 Že mě doprovodí a pomůže mi najít přestupní autobus a tak. Bylo to milý. Bohužel neumí anglicky, ale nějak jsme se dorozuměli (já se vždycky s každým dorozumím a pak zpětně nechápu jak :D).

Po hodině a půl jsme dojeli do Anuradhapury, pomohl mi najít přestupní autobus do Matale a jela jsem. Najednou jsem byla sama.

Sama v buse – píšu cestovní deníček.

Srílanský busy jsou šílený. Hraje tam nahlas místní hudba, skoro tak nahlas, že se lidi navzájem neslyšej. Bus je šíleně rozhrkanej a divíte se, že vůbec může jet. Najednou bus zastaví, řidič vyleze a je 15 minut pryč. Mezitím vleze do busu chlap, něco začne kázat, do toho pořád hraje ta hudba, takže ho stejně nikdo neslyší. Pak přijde řidič (asi z oběda, nebo nevím), vyžene ho a jede se dál. Celou dobu jsem netušila jestli už jsem v cílový stanici, nebo ne, protože ten můj bus jel do Kandy a já jsem potřebovala vystoupit tak 40km předtím, v Matale. Naštěstí mi pomohl Norman (taťka maminčiný kamarádky), kterej v Matale žije. Domluvili jsme se, že se potkáme, až do města dorazím. Zavolala jsem mu a on se s řidičem busu domluvil, kde mě mají ve městě vysadit, že tam bude čekat. Tak jsem byla klidnější. Cestou jsem se dívala z okna na to, jak se mění krajina (je to tu úplně jiný, Matale je vysočina, je tu příjemný počasí, ne takovej hic), psala si deníček a bylo mi dobře.

Poprvý v tuktuku!

Norman čekal na místě přesně, jak slíbil. Jeli jsme tuktukem (moje první cesta tuktukem!!) k němu domů. Bydlí se svojí ženou. Po třech týdnech ve vesnici v domě, kde není koupelna, pereme a koupeme se v řece atd., bylo tohle jak v nějakým paláci. Stropy, koupelna, normální záchod a dokonce jsem po 3 tejdnech držela v ruce příbor! Byl to úplnej nezvyk a poprvé jsem se tou vidličkou skoro netrefila do pusy 😀

Nanda z organizace mi dal kontakt na dalšího člověka, kterej mi může s výzkumem pomoct a je odtud. Kalana přijel asi hodinu po mým příjezdu a hned ať jedu s ním, že jede na školní výstavu svýho syna a bude tam plno rodičů, tak že mi tam můžou vyplnit dotazníky. Tak jsme jeli.
Přijeli jsme pak asi po 2 hodinách zpět domů a tam už čekala Normanova snacha s autem. Hrozně milá ženská! Taková energická a nic není problém. Po čaji jsme se všichni sebrali a jeli jsme asi 6km na návštěvu k rodině, u který jsem měla původně bydlet. Totiž cca před 14 dny byl u nás v organizaci kluk z hlavního města Colomba. Učil děti něco na počítačích. Zůstali jsme v kontaktu a když jsem mu řekla, že se chystám do Matale, hned mi domluvil, že můžu bydlet u mamky jeho spolužačky. Tak jsme tam za ní večer jeli na návštěvu a taky jí oznámit, že první noc zůstanu u Normana a jeho ženy, a u ní budu až od druhýho dne.

Matale

Večer jsem byla už šíleně unavená, ale byla jsem ráda, že jsem to zvládla a že je všechno ok.

Dnes ráno (můj druhej den v Matale) mě vzbudili v půl 8., že ať vstávám, že za hodinu přijede opět snacha a jedu s ní do výzkumnýho centra pro zemědělství. Tak jsem dostala výbornou snídani, sbalila si dotazníky a foťák a jelo se. Přijely jsme do výzkumnýho centra a setkala jsem se i s ředitelem, dostala jeho svolení, aby mi mohli zaměstnanci vyplnit dotazník. Taky jsem šla na prohlídku National spice garden (zahrada s kořením – skořice, pepř, káva, kakako…všechny různý druhy, jak divoký, tak ty, co oni různě kultivujou). Bylo to hrozně zajímavý, dával mi k tomu výklad, čichala jsem k různým kořením a viděla jsem, jak vypadá skořice,pepř, káva, kakao, jak se sklízí atd.

pepř

Botanická zahrada

Kolem poledne jsem přijela zpět domů. Cestou jsem nakoupila čokolády a ovoce, naobědvali jsme se teď odpočívám. Venku prší a začíná bouřka, Norman a jeho žena spí ve vedlejším pokoji a já si tu jen tak sedím, jsem spokojená s tím, jak probíhá výzkum a hlavně jsem šíleně vděčná. Vděčná za to, jak skvělý lidi kolem sebe mám.

Rodina v Matale, u který jsem bydlela.

Nemůžu tomu ani věřit, jak se to všechno stalo, jak to všechno zapadlo na svoje místo, jak to vyšlo přesně tak, jak to vyjít mělo. Tady na Srí Lance se učím neřešit věci moc dopředu, nenervovat se, prostě to nechat plynout a věřit, že to nějak dopadne a že to dopadne přesně tak, jak to dopadnout má. Přijdu si jak v nějakým snu, jen se tak nechávám unášet, ale žiju přítomností, snažím se vnímat každej okamžik naplno, každou vůni, chuť, detail, lidi… Všechno má svůj důvod a až teď, když jsem sama na cestách, vidím, že to tak opravdu je a že nejlepší, co může člověk udělat, je nechat se unášet proudem, pozorovat svůj život jako film a dát na svou intuici a na ten vnitřní pocit, kterej prostě nelže.

Jsem šťastná. A jsem ráda, že jsem jela sama. Je to úplně neskutečnej zážitek a dává mi to hrozně moc.