A co bude dál?

Barunka má zaječí úmysly…. říká někdy ke konci loňskýho roku babička mojí mamince.

Já vím, no, však ať je má…. odpovídá maminka.

…

Po návratu z Mexika v prosinci roku 2017, jsem si řekla, že zkusím „normálně žít“. Těšila jsem se, až budu mít svůj hezkej pražskej pokojíček, budu chodit do práce, po večerech se vídat s lidma, co mám ráda, budu často doma na Vysočině, jezdit na výlety, v létě na dovolenou… budu si vařit a chodit běhat a cvičit.. těšila jsem se na tu stálost a řád a rutinu. Tušila jsem, že mě to nejspíš brzo omrzí.. ale třeba ne?

Byla to taková moje osobní výzva. Vydržet aspoň rok. Za rok si zvyknu a třeba mě to chytne a nebudu už takovej rozlítanej cvok, kterýho to pořád láká od jednoho konce k druhýmu, kterej by chtěl nejradši úplně všechno a nejlíp rovnou hned. Vidět všechny kouty světa, bejt nezávislá, svobodná a vystačit si s batohem, ale zároveň mít nějakou jistotu, fajn práci a bejt nablízku těm, co mám ráda. Ale to nejde. Nějaký věci se navzájem vylučujou a člověk s tím nic nenadělá.

Ten rok byl moc hezkej.

A na jeho konci jsem se rozhodla, dala výpověď a bylo jasný, že s dosavadní rutinou je konec a od března je pomyslnej nepopsanej list a můžu cokoliv. Nevěděla jsem co, kdy a kam, jestli vůbec někam, ale to mi vůbec nevadilo, naopak.

Otevřenej „nekonečnej“ prostor svobody. Volnost. Těšení se. Strach? Energie.

Změna je život.

Nevím. Ale to nevadí, ono se to nějak vyvrbí a já budu najednou vědět, že je to to pravý a bude mi to připadat naprosto jasný a samozřejmý, jako něco, co vím už dávno a jinak to bejt vlastně ani nemohlo.

Jako vždycky.

A taky že jo. Nevím zatím úplně přesně, jak dlouho a co tam budu dělat, ale vím, že to bude na Islandu a že tam nejedu sama. A to mi teď ke štěstí stačí.

….

Odstěhovaná ze svýho pražskýho pokoje. Sbalená do kufru a batohu. Rozloučená s kamarádama. A dneska na nějakou dobu poslední den doma na Vysočině. Celej den jsem naměkko. Stejská se mi už teď. Stejská se mi pokaždý a vždycky stejně moc.

Pobíhání po lese s Bellou –  jen já a ona a kolem náš vesmír – pryč od všeho. Bude mi chybět. Lidem to vysvětlím, budeme si volat, posílat fotky. Vědí, že se vrátím. Ale Bellouš to neví a až se vrátím, bude zase uražená, že jsem ji na tak dlouhou dobu opustila a já budu mít co dělat, abych ji uplatila balíčkem šunky a hodinovým škrábáním na bříšku.

Šla jsem se rozloučit s babičkou. Pily jsme čaj, povídaly si a na to šedivý upršený počasí jsme radši z okna ani nekoukaly. A dělaly, že žádnej můj odjezd není. Najednou vysvitlo sluníčko a objevila se duha. Nádherně barevná velká úplná duha. Smutek byl pryč, obě jsme se smály, měly hroznou radost a koukaly na tu nádheru. Duha je dobrý znamení. Babička byla hned klidnější. Já taky.

Všechno bude fajn 🙂