Jordánsko od severu na jih a zase zpátky

Den 1 aneb Jordánci mají problém se schodama

Do Jordánska jsem se strašně těšila. Konečně někam mimo Evropu, někam, kde to bude víc exotický. Těšila jsem se o to víc, že pojedeme jen s batohem a půjčíme si tam auto, takže nebudeme na nic vázaný. A taky to byl s Marim náš první společnej výlet.

Byly zrovna akční letenky z Prahy do hlavního města Ammánu, takže letadlo bylo plný Čechů. Po přistání jsme se potřebovali dostat do města, a protože jsme to brali jako lowcost výlet, sháněli jsme se po busu, kterej nás tam dopraví. Nejdřív jsem čekali na úplně odlehlým stanovišti, kam nás poslali ze stánku, kde jsme si koupili jízdenky. Po chvíli nám došlo, že odtud asi žádnej bus nepojede, tak jsme se šli optat znovu a ukázalo se, že stanoviště busu je přímo před stánkem a halou letiště. Aha, najednou!

Protože naše ubytování bylo v centru města a bus tam nezajížděl, vystoupili jsme dřív, spolu se skupinou asi 10 Čechů, kterejm evidentně taky nevyhovovalo, že další zastávka busu je až na nádraží, který je od centra města pěkně daleko. Bus odjel. Byla už tma, asi 8 večer. Od našeho hotelu to bylo cca 5 km. S ohledem na to, že se nám nechce utrácet za taxíky, je hezky teplo a celej den jsme seděli, se rozhodneme jít pěšky – aspoň si prohlídnem město. Zatímco ta skupina asi 10 lidí stojí u silnice, kouká a neví, co má dělat, Mari zavelí a než se stačím vzpamatovat, už si to štrádujeme po spleti silnic s celkem hustým provozem. Podle navigace máme směr dobrej, tak jdeme. Po pár metrech se ohlídnu a co nevidím – celá ta česká banda pochoduje za náma! Asi myslí, že to tu už známe, nebo máme nějaký info, co oni ne a přesně víme, kudy jít. Smějem se tomu a vlastně nám to dává pocit, že fakt víme a dojdeme tam, kam potřebujem.

Zjišťujeme, že část města je v rokli a část nad roklí a my jsme zrovna v rokli a potřebujeme nahoru. Naštěstí je celý město propletený schodama, takže vyšlapeme nahoru. Těch asi 120 schodů dá docela zabrat. Jsme hladový a je nám hic. Ale lepší jak zima, před tou jsme přece utekli!

Zanedlouho ale musíme sejít zase dolů. A tyhle schody jsou v docela špatným stavu.

M: „Bacha na ty schody. Ty už mají něco za sebou…. Nebo před sebou?“ (vypadaly totiž jak v rekonstrukci, nebo jak když je někdo začal opravovat, ale pak si to rozmyslel a přestal)
B: „Nebo obojí. Před i za.“

Hotel jsme zdárně našli a majitel slíbil, že nám sežene na druhej den auto. Původně jsme uvažovali o tom, že si domluvíme to zapůjčení předem, pak že na místě v jedný z těch sítí autopůjčoven, ale pak jsme si po pročtení pár diskuzí řekli, že tam stejně každej bude mít nějaký známý a že nám třeba člověk z hotelu, kde budem ubytovaný, něco pomůže sehnat. A taky že jo 🙂 Plus nám poradil, kam máme jít na večeři: „Jděte k Hashemovi! Nejlepší hummus a falafel ve městě.“ Měl pravdu. Humus sice chutnal jinak, než jsme zvyklí, ale hranolky byly super, pita chleba taky a ten falafel!!! Nikdy v životě jsem nejedla lepší! Vlastně mi nikdy až tak moc nechutnal, přišel mi moc suchej a tvrdej… No ale tenhle! Byl nadýchanej a jemnej a prostě úplně výbornej.

Po večeři jsme sháněli vodu, nicméně jsme ji nesehnali, jelikož většina krámů už byla zavřená a jediný, co ještě fungovalo, byly ty s pánským oblečením a botama. A že jich tam bylo. Na každým kroku jeden. Dámský oblečení vidět nebylo, ale to ostatně ženský celkově. Neměla jsem ale nějakej špatnej pocit. Koukali na mě, to jo, ale nebylo to takovým tím agresivním stylem. Spíš tak, že světlý rozpuštěný vlasy tam úplně běžný nejsou.

Den 2 aneb Wadi Rum – chtěli jsme ovci a máme pečený kuře (a auto!)

Bylo nám řečeno, že v Ammánu před 9 ranní nic nefunguje, takže si jdeme aspoň projít ranní město a zkusit sehnat něco k snídani. Samozřejmě bylo všechno zavřený, ale hádejte, co bylo otevřený? Obchody s pánskejma hadrama! A pak taky papírnictví a železářství a pár autoservisů. Jenže my chceme kafe a něco dobrýho. Měli jsme štěstí a narazili jsme na stánek, kde kafe vařili. Byl to vlastně takovej turek, kterýho pán vařil v džezvě hned ve výdejním okýnku na plynovým hořáku. Různě s ním točil a míchal a pak ho přelil do kelímků. Nejdřív nám vůbec nechutnalo, ale s každým dalším lokem to bylo lepší. Chutná zvláštně. Kořeněně. Trochu jak kdyby tam byla přilitá nějaká limonáda. Vůbec ne jako kafe, na který jsme zvyklý. Cestou zpět jsme ještě narazili na stánek s pečivem a pak si sedli dole na ulici na chodník, snídali, pozorovali probouzející se město a kolemjdoucí pozorovali nás – asi jim nepřišlo úplně normální sedět na obrubníku a snídat.

Po návratu na hotel jsme se sbalili a jeli do autopůjčovny, kterou nám domluvil chlápek z hotelu. Celý to bylo takový docela neformální..nechtěli ani deposit (nebo na něj zapomněli?), takže jsme jeli natankovat a mohli jsme vyrazit. Jedinou chybkou bylo, že blblo rádio a nešel k němu připojit mobil. V marketu jsme se stavili pro zásoby vody (míříme na jih, do pouště!) a taky do pekárny, kde jsme koupili spoustu sušenek a preclíků. Po ochutnán ale zjistíme, že sice všechny vypadají rozdílně, ale chutnají všechny stejně divně. Suchý, tvrdý a divně kořeněný. Jako to kafe. Jen nejsme schopný přijít na to, co za koření to sakra je. Měli jsme před sebou asi 300 km. Mari se naštěstí rychle adaptoval na zdejší styl jízdy. Předjíždí se na dvojitou plnou, cisterna je v levým a my v pravým, ale nikomu a ničemu to nevadí, prostě jí předjedeme, ona uhne a je to.

V poušti Wadi Rum si připadáte jak někde na Marsu. Nikde nic. Všechno kolem je v cihlový barvě. Písek a skály. Chce se mi čůrat, ale není kde, žádný keře ani stromy, a tak musím vydržet až dojedem do beduínskýho kempu, ve kterým máme domluvenej nocleh. Jenže najít kemp v poušti není zas taková sranda. Stojíme u krajnice, vymýšlíme, kudy nejlíp do pouště, když vtom u nás zastaví chlápek v bílý Toyotě, jestli něco nepotřebujem? Volá do našeho campu a doveze nás do basecampu, kde je nutný nechat auto, vzít si věci, načež si odtud správci jednotlivých kempů „rozvážejí“ svoje hosty tam, kde mají zamluvenou noc. V poušti je klid a ticho. Občas kolem projdou lidi s velbloudama a projede bílá Toyota, ale jinak je tady božskej klid.

Náš průvodce nás chvilku vozí po poušti, ale bohužel jsme sem dorazili celkem pozdě a brzy bude tma, takže na nějakou velkou okružní jízdu to úplně není. Ono to ale stejně vypadá v tý poušti všude podobně. Ubytujeme se v beduínským stanu a já škemrám, ať vylezeme nahoru na takovou skalku, že odtud bude krásnej výhled na západ slunce nad pouští. Vyskáčeme tam jak kamzíci a pak jen sedíme, jíme skořicový sušenky slepený medem, co chutnají jak cini minis, jen o trochu lepší, a těšíme se na večeři a pak na to, jak se tu bude krásně spát.

Večeře nás teda pěkně zklamala! Avizovali tradiční autentickou beduínskou hostinu, takže jsme byli celý natěšený. Když se blížil čas podávání večeře, nahnali nás před velkej společenskej jídelní stan a s velkou slávou vyndali z jámy v zemi takovou železnou konstrukci se 3 patrama, kde na jednom bylo maso, na druhý zelenina a na třetí brambory. Kdyby to byla aspoň zahrabaná ovce! Byla to kuřata. Prostě pečený kuře, divnej hummus, pečenovařená mrkev a nějaká další  zelenina a pak brambory. Plus čočková polívka. No, za 12 JOD na osobu jsme teda fakt očekávali víc, když včera u Hashema jsme platili každej 3! Aspoň že ten čaj je dobrej. Chvíli ještě sedíme, odháníme hladový kočky, píšu cestovní deník… wifi není, ale to vůbec nevadí. Vylezeme ze stanu a na obloze jsou hezky vidět hvězdy. Zase (po kolikátý už?) lituju, že nepoznám jiný souhvězdí, než Malej a Velkej vůz. Tak snad někdy. V našem stanu moc dobrý světlo není, takže i když je třeba teprve 9 večer, nemá cenu už nic psát, ani číst. Zhasneme a je úplná tma. Černočerná tma. A ticho. Spí se krásně.

Den 3 aneb skalní město Petra

Snídaně byla autentičtější, než večeře. Pita, tavenej sýr a vařený vejce. To jsme viděli už v Ammánu na ulici, že to ráno prodávají a lidi si to kupujou po cestě do práce. Neměli jsme ale moc chuť, takže jsme si dali čaj a čekali na odvoz do basecampu. Odtud jsme vyrazili do 2000 let starýho skalního města Petra, kam jsem se hrozně moc těšila. (Naučná vsuvka z Wiki: Skalní město Petra bylo založeno mezi 3. století př.n.l. a 1. století n.l. Petra se stala hlavním městem království Nabatejců. Všechny stavby byly vytesány do pískovce. Město dosáhlo největšího rozkvětu a významu kolem roku 62 př. n. l., kdy tu žilo kolem 30 000 lidí. Petru opustili poslední obyvatelé po druhém ničivém zemětřesení v 6. století n. l. Údolí upadalo postupně v zapomnění a věděli o něm jen místní beduíni, kteří existenci skalního města pečlivě skrývali před světem. Prvním Evropanem (od dob křižáckých výprav), který se do Petry podíval, byl r. 1812 švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt, který cestoval ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba.)

Vzhledem k tomu, že zrovna nebyla turistická sezóna, nebylo tam moc lidí, takže to všechno mělo mnohem větší kouzlo. A taky nebyl nesnesitelnej hic, ale jen příjemný teplo. Nejkrásnější část je ta první, kdy se jde k Treasury (to je ten nejznámější chrám). Všude byli potulný pejsci a velbloudi a oslíci a taky Jordánci, který se vám snažili vnutit svoje služby – kupte si tohle, svezte se na tomhle, pojďte za mnou, ukážu vám nejlepší spot na focení, skrytý místo, hrobku atd. My jsme jejich služeb nevyužili, protože jsme chtěli jít po svejch a cestu, na kterou tvrdili, že se bez průvodce nesmí, našel Mari taky hned. Ani jsme se nenadáli a koukali na Treasury seshora. Nádhera. A lidi hemžící se dole jak mravenečci.

Pokračovali jsme dál, míjeli další chrámy, skamarádili se se smradlavým oslíkem a pomalu se obraceli na cestu zpět. Potřebovali jsme sehnat wifi a zabookovat ubytování v Madabě, ve městě na severu, kam potřebujeme večer dojet. Po dlouhý a únavný cestě jsme s pomocí chlápka z kebabárny našli náš hotel, kterej měl uvedenou adresu „blízko kostela St. George“ a hned po odložení báglů jsme celí hladoví pelášili na ten kebab, kterej tu dělají tak, že vám ho dají na misku a celej rozkrájí na proužky. Byl výbornej! Markovi ani nevadilo, že je jehněčí  a já jsem byla štěstím bez sebe. Konečně ovce!

Pak jsme se šli projít. Madaba nás úplně překvapila, nic moc jsme nečekali, ale to město je moc hezký. Dostali jsme se do části, kde bylo docela rušno, samý místní, hodně obchodů, pobíhající děti.. V jednom obchodě s kořením, čajem a čokoládama jsme koupili pytle datlí jako suvenýry, pak nějaký čokolády a šli jsme zpátky na hotel, kde jsme si na terase dali pivo Petra a plánovali následující den (pojedeme k moři!), zatímco já jsem dopisovala zážitky toho dnešního.

Den 4 aneb sůl, mouchy, absence benzínek, noční Ammán a pivo a oříšky v okně

Plán na dnešek byl jasnej – dojedem k Mrtvýmu moři a budem se koupat. Jeli jsme úplnou pustinou, jedna serpentina za druhou a nikde žádná benzinka. Tak trošku hrozilo, že pokud nikde na žádnou nenarazíme, bude trochu problém vyjet ty kopce nahoru a dostat se do Ammánu, kde musíme večer auto vrátit. Dojeli jsme na hlavní silnici kolem pobřeží a narazili na policajty, tak jsme se jich zeptali a podle nich je nejbližší benzinka asi za 3 km. No, byla tak za 15, ale hlavně, že byla. Pak už jsme se mohli konečně soustředit na hledání nejlepšího spotu ke koupání. Problém byl, že silnice nevedla dole po pobřeží, ale nahoře a dolů byl sráz. Kde ukazovala navigace cestičku k pláži, tam byly hotelový resorty a soukromý pláže, za který se platil vstup 50 JOD (skoro 1600 Kč), což se nám platit fakt nechtělo. Jeli jsme dál a zajeli na takovou plošinu útesu, že se jako porozhlídnem, kde by se dalo z toho srázu slízt a vykoupat se. Bylo tu taky pár proutěnejch stánků a nějaký místní, z nichž jeden k nám hned přišel a že můžem dolů tudy a ukazoval dolů ze srázu, kde byla prostě sesunutá půda, kameny, nějaký odpadky… „No a až vylezete, tak se můžete tady ve stánku osprchovat.“

Ta „cesta“ vypadala dost příšerně, ale nakonec to vůbec nebylo tak hrozný, jak se zprvu zdálo. Jen se to nejdřív trochu sesouvalo. Mari šel první, já v jeho šlépějích a za chvíli jsme byli dole. Nikdo nikde, ticho, jen my, moře a sůl (a pár odpadků). Kameny na pobřeží byly celý pokrytý solí, která tvořila větší a menší krystalky. A taky tam lítalo plno much. Nemohla jsem se dočkat, až budu ve vodě. Poslední listopadovej den a já se můžu koupat v moři! Svět je krásnej!

Byli jsme zvědavý, jestli je to fakt tak slaný a jestli to fakt tak nadnáší. Jo a jo. Plus je to takový zvláštně olejnatý. Vlastně se tam skoro nedá plavat, nadnáší to prostě tak moc, že na břichu to fakt nejde, protože vám zadek furt vylítává nahoru 😀 Takže nezbejvá  nic jinýho, než ležet na zádech a užívat si, jak se ani nemusíte snažit, prostě jak když ležíte na lehátku. Dívali jsme se  naproti na Izrael a byli jsme nadšený jak malý děti. Tak po půl hodině nás ta sůl začala na kůži trochu pálit, tak jsme vylezli z vody, vyškrábali se nahoru a sprchu jsme odmítli s tím, že to bude aspoň zdravý si ten olej a sůl na kůži nechat. Byli jsme ale fakt odporně umaštěný a čekala nás cesta zpět do Ammánu.

Bohužel jsme neměli přesnou adresu půjčovny, protože na vizitce byly tři pobočky a z toho dvě nešly v navigaci najít. Po asi 40 minutách ježdění po tý části Ammánu, kde to mělo bejt, jsme to našli. Ale jen díky tomu, že se šel Marek zeptat do nějakýho hračkářství a ten prodavač zavolal na číslo, co nám chlápek z půjčovny  napsal na smlouvu. Pak jsme to zas museli nějak objíždět a už jsme pomalu nevěděli, která je levá a která pravá, ale konečně jsme dojeli do cíle. Ani jsme se v tý stresový situaci nepohádali. Ještě, že Marek tak  klidně a dobře řídí a já tak dobře naviguju! 😀

Auto jsme vrátili a chlápek nic nekontroloval a ani neřešil, jestli jsme nááhodou nepřekročili limit 600 km, a nemáme tudíž něco doplácet. Byl pátek odpoledne, tak chtěl mít už asi padla. No, nám to rozhodně nevadilo. Vydali jsme se do centra a náš hotel byl v uličce, na kterou jsem se pár dní předtím dívali a říkali si, jak je hezká a barevná a že si tam v tý kavárně dáme džus. Měli jsme radost, o to víc, že tekla teplá voda (den předtím netekla) a konečně jsme se mohli odmastit od tý olejnatý mořský vody a soli. Pak jsme šli na kebab a džus.

Procházeli jsme nočním Ammánem křížem krážem, nahoru a dolů, jedny schody, druhý schody a potkávali samý milý lidi! Ti teda nejsou jen v Ammánu, ale taky v Madabě a tak celkově v celý zemi. Ochotný, veselý a nápomocný, úplný zlatíčka! Hledali jsme poštu. Zeptali jsme se jednoho chlápka a ten hned obvolal dva lidi, aby sehnal toho, kdo mluví anglicky a vysvětlil nám, kde ta pošta je. Došli jsme i nahoru k antický citadele, ale bohužel byla už zavřená, přeci jen už byl večer. Dvěma Asiatkám to ale vůbec nevadilo. Protáhly se plotem dovnitř, hlídač nehlídač, a bylo.

Sešli jsme dolů do centra a seděli jsme v amfiteátru, kterej slouží jako takový setkávací místo. V pátek večer tam bylo živo. Hrál se fotbal, kouřila shisha, pil čaj, jezdilo na kolečkovejch bruslích, nebo se jen tak procházelo. Většina lidí byli kluci a chlapi, ale pár holek tam taky bylo. Přišli jsme na to, že ti nejstarší chlapi, co už mají prachy, vysedávaj v „hospodách“, kde kouřej shishu a pijou čaj a zbytek se schází venku a musej si tahat svojí dýmku s sebou. No a ti nejmladší si tam hrajou s míčem.

Koupili jsme si čaj s meduňkou, ale prodavač už měl vyprodáno a zbývalo mu čaje jen na jeden. Hned za ním šel ale klouček, co prodával vodu, tak jsme si od něj jednu koupili a čaj si naředili, abysme měli každej svůj. Ten chlapeček měl radost a byl úplně pyšnej, že udělal obchod 🙂

Byla nám z toho sezení na zemi trochu zima, tak jsme se vydali zase nahoru – došli jsme na Paris square, což se byla taková moderní hipsterská čtvrť. Spousta hipster podniků s názvama jako např. Oliva. Uvnitř prosklenejch barů a kaváren bylo kromě chlapů i spousta moderně oblečenejch ženskejch a holek – najednou docela jinej svět.

Koupili jsme si oříšky a piva, protože nás inspirovali místní, který prostě furt měli něco v ruce a v puse. Vrátili jsme se pak na hotel, kde jsme měli v pokoji malinkej balkon, na kterej se ale dalo vlízt jen oknem. Byl ale fakt miniaturní, takže jsme to nakonec vymysleli tak, že jsme prostě seděli v okně a koukali dolů na hlavní ulici . Jedli jsme pistácie, kešu, slunečnicový semínka a nevím co ještě, pili pivo a vůbec se nám nelíbilo, že je to naše poslední noc v Jordánsku.