Tančím, tančíš, tančíme
Déšť a vítr. Žádná přeháňka, ale taková ta šedivá těžká obloha, kdy víte, že pršet jen tak nepřestane. Od 3 jsem měla bejt v kavárně. Do zavíračky, což znamená tak do 11. Nikam se mi nechtělo. Upršená neděle… nejradši bych byla zalezlá v posteli a spala jak medvěd. A místo toho do kavárny – mezi lidi, bejt milá a sympatická. Jedinou útěchu poskytovalo to, že bude v kuchyni Magda s Maruškou. Ségry z Brna, který vždycky hrozně ráda vidím. Spřízněný duše už od chvíle, co jsme se poznaly. Filozofujeme nad životem, z toho se smějeme kravinám jak puberťačky a rozumíme si i beze slov. Potkat takový lidi je štěstí. S Magdou jsem se poslední měsíc míjela – když pracovala ona, já ne a naopak. Tentokrát se ale zadařilo.
Dozvídám se, že kavárna bude končit. Posledních 5 dní a zavíráme. Uplynulý měsíce tam byly nějaký šachy, ale že se zavře? Novej majitel… možná se otvíře znova… možná. No, takže tohle je s holkama naše poslední společná směna. Navíc Magda se v půlce září vrací zpět do Česka. Achjo.
Maruška odešla a v 6 přišel Juanma, Španěl, kterej má hrozně rád hudbu a když s ním pracuju, objevím vždycky něco novýho, protože pouští jednu desku za druhou. To odpoledne jsme byli dobrá skvadra – Juanma měl kocovinu, Magda byla unavená a já ospalej medvěd. Ale celkem to utíkalo. Lidi přicházeli a odcházeli a najednou bylo 9 večer a vypadalo to, že už bude klid. V 10 se zavře kuchyně, v 11 bar, poklidíme a hurá domů. Ve 21:45 se ve dveřích objevila skupina 6 Američanů, tři páry, průměrný věk 80 let. To snad ne. Snad nebudou chtít nic jíst.. Objednali si rybu, piva a gin tonic. Měli spoustu dotazů a požadavků… achjo, proč? Další člověk Islanďan, tak 40 let, chce kafe. Byl to podivín už od pohledu, co teprv, když v půlce svýho latté usnul. Následovaly 3 Islanďanky, věk max. 16 let. Třikrát horkou čokoládu! Co se to sakra děje? Dali jsme jim horkou čokoládu a ony, jestli můžou dostat i šlehačku. Ta samozřejmě nebyla připravená, takže začalo hledání bombičky. Juanma vyzkoušel všechny, co v kavárně našel, bohužel ani po 10 minutovým procesu nenašel jedinou, ve který by byl plyn. Smůla, holky…
Poslední směna, pojďme si dát panáka! Juanma vzal tu nejdražší tequillu, co ve Vínylu našel a nalil nám. Bylo to v ten pravej čas. Pak se totiž stalo něco neskutečnýho. Sama tomu těžko věřím.
Američani se začli prohrabovat v deskách, co ve Vínylu jsou, a prosili Juanmu, ať pustí Neila Younga. Ten jejich přání vyslyšel. Ty 16letý holky se Juanmy ptaly, co to hraje, že je to super! Neil Young, směje se Juanma a říká Američanům, co to nutí ty nebohý děti poslouchat 😀 Načež se ty dvě naprosto odlišný generace, staříci a ty holky, začali bavit. Hrozně si rozuměli a bylo krásný to pozorovat.
Začala hrát nová písnička, nepamatuju si jaká, ale byla rychlejší a hezky rytmická. Dvě babči se zvedly a začaly tancovat! Do toho se najednou probral spící Islanďan, kopnul do sebe zbytek latté a přidal se k nim! Vstali i dědové a najednou už tancujou i ty mladý holky! Regulérní party! V neděli, těsně před zavíračkou. Koukáme na to s Magdou a Juanmou, nevěříme vlastním očím, smějeme se od ucha k uchu a v tom nás Juanma chytne za ruku a a jsme ve víru tance ostatníma. Tancujem, smějem se, tleskáme, s úžasem a radostí koukáme jeden na druhýho, děda protáčí Magdu, druhej děda babču, třetí tančí a kolem něj ty 3 holky 😀 Neuvěřitelný. Scéna jak z blbýho americkýho filmu, takovýto klišé, jak jsou všichni děsně happy a tančí celá hospoda včetně zaměstnanců. NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NÝ. Šílený.
Trvalo to přesně tak akorát. Ani ne moc krátce, ani ne zbytečně dlouho. Skončilo to v nejlepším. Juanma ztlumil hudbu, lidi dopili, zaplatili, popřáli jsme si dobrou noc a bylo. Někdy se sejde ta správná energie a stane se něco úžasnýho.
Někdy nemám ráda lidi, někdy jich mám po krk. Dělat v restauraci a kavárně není jednoduchý… člověk musí bejt pořád milej, i na ty, který vůbec milý nejsou, což stojí spoustu energie. Ale někdy se stane něco takovýho, jak v tu neděli, a to je pak zázrak.
Stačí málo a můžem si bejt blízko, i když jsme od sebe na první pohled „daleko“.
