Střípky z Islandu I.

Budík na 10., ale ani o něm pomalu nevím. Spím dál. Svítí mi sluníčko do očí. Mělo přece pršet? Ale neprší. Konečně jeden trochu slunečnej den, na kterej připadají tak 4 šedivý a zatažený. Vstávám. V koupelně je zima, protože domácí tam nechává otevřený okno. Večer ho zavírám, ale teď ráno dopoledne jsem za ten ledovej vzduch ráda. Voda tu teče fakt ledová a fakt horká. V umyvadle jsou 2 nepropojený kohoutky, takže vlažnou si musíte namixovat v rukách.. Trochu vopruz, ale člověk si zvykne. Pouštím studenou vodu. Ledovou. Na probrání. Škoda, že není třeba 8, nebo 9, abych měla celej den před sebou. Přemýšlím, jakej by byl můj ideální den, do kolika bych spala, co bych dělala, co bych stihla a co ne… Vadí mi, že momentálně moje dny nemají moc řád? Že snídáme po poledni a obědváme v 6? Že se vzbudím, nikam nechvátám, snídám v posteli a pak si jdu třeba číst? Chci tomu nějakej řád dát? Ne. Vyhovuje mi to, stejně jsem spíš sova, než ranní ptáče. Vstávání před 8. nesnáším a když si nedám silný kafe, jsem celý dopoledne jak praštěná.

Jsme na Islandu už 2 týdny. Dny tu plynou celkem rychle a zároveň tak nějak pomalu, jako bysme tu už byli delší dobu. Víme, kde levně nakoupit, kam jít o víkendu na trhy, máme zařízenou Kennitalu – místní ID kartu, kterou prostě člověk musí mít, jinak pomalu ani nesežene práci a neotevřou mu účet v bance…  a chodím do práce.

PRÁCE

Nastoupila jsem hned druhej den po příjezdu. Nechtělo se mi tam původně ani jít, sotva jsme přijeli, ještě jsem se ani nerozkoukala a navíc ta restaurace mi připadá trochu moc nóbl, ale jelikož jsem pověrčivá, šla jsem – nechci riskovat, že tohle odmítnu a jak naschvál už nic jinýho neseženu. Naštěstí to není tak hrozný, jak jsem se bála – lidi jsou tam v pohodě, nic nerozbiju a nevyleju, upadne mi všehovšudy jen jeden nůž, takže sláva a po 6 hodinách jdu nočním městem domů. Na posledním rozcestí mě můj orientační smysl (ne)zklame a zabočím místo doleva doprava, což je přesně na opačnou stranu, než na jakou mám jít, ale všechno zlý je k něčemu dobrý a já tak aspoň vidím krásnej velkej košatej strom, kterej celej svítí – je omotanej světýlkama od spodku kmene až po tu nejtenčí větvičku v koruně. Magický. Vzpamatuju se, obracím se a jdu domů za Marim.

Protože nějakou práci chci a chci dostat zaplaceno za těch 6 hodin předchozího dne, slibuju, že přijdu hned druhej den znovu. A tak jdu. O půl 12. dopoledne jsem tam jako na koni a před půlnocí se táhnu domů. Běhat po dvoupatrový restauraci 12 hodin v converskách prostě nejde a já sotva chodím. Musím si koupit boty. Nějaký černý pohodlný sportovní kecky, jinak to dál nejde.

A tak nás čeká horor – návštěva místního nákupního centra. Nesnáším nákupní centra. Nesnáším nakupování jako takový, ale nákupní centra, to je vrchol. Prvních 10 minut to bylo ok. Rozkoukávala jsem se, bavilo mě koukat, co tu mají, co u nás nemáme – dívej, Reeses zmrzka! Ale pak jsem si uvědomila ten umělej vzduch, plno lidí, hluk a to, že potřebuju sehnat ty boty. Naštěstí máme po hodině a půl úspěšně nakoupeno a opouštíme ten chrám hrůzy. Svítí sluníčko a já zas načerpávám energii. Večer do práce. Tam mě čeká překvápko – budu mít na starost celou půlku spodního patra, což je 7 stolů. To by nebyl problém, kdyby ten jejich systém na zaznamenávání objednávek nebyl v islandštině! Nerozumím ničemu a když mám hostům vysvětlovat, co který jídlo obsahuje a jak bylo uvařený, trochu blafuju, jelikož to menu ještě neumím. Ale nějak to zvládnu, žádný manko nemám a v 11 večer podnik opouštím.

V práci si kolikrát dost vymejšlím. Totiž když někomu donesete jídlo, musíte to jídlo popsat – co obsahuje, jak bylo uvařený, odkud která ryba je, jak byla zpracovaná… Přitom většina těchhle informací je už popsaná v menu – na základě toho si člověk to jídlo vybere, žejo. Ale ti zákazníci za ty prachy očekávají určitej servis, takže popisovat se musí. Kolikrát je to v mým případě fakt sranda:

• Pár si objednal nějakou rybu. na jednom místě talíře byl jakejsi uměleckej matlanec zelenýho pyré. Když hosti dojedli a talíř jsem šla odnýst, ten chlápek se mě ptá, z čeho je to zelený pyré? Koukám na to a fakt netuším… ale co, on neví, co to zelený pyré je a zároveň neví, že já to nevím – a tak mu suverénně řeknu, že se jedná o hráškové pyré. On je spokojenej a já taky. Pak jsem zjistila, že to bylo pyré celerový.
• Skupina Američanů. Taková americká zlatá mládež – víc jak 20 jim nebylo. Ale byli všichni moc milí. Objednali si Adventure menu – 9 chodů, kdy jakmile jeden chod dojí, nosíte další. Jeden za druhým. Jeden z hostů byl vegetarián, takže zatímco jsem všem nosila předepsaný jídla toho menu, jemu vždycky něco zvlášť. Když mi v kuchyni vydali první chod, donesla jsem jim to, položila před každýho na stůl, jídlo popsala, obrátila se a chtěla vykročit pryč, když v tom: „Moment, počkat, můžete mi vysvětlit, co to mám na talíři?“ Sakra. Nezeptala jsem se v kuchyni, co že to ten vegetarián má. Teď se už ale jít ptát nemůžu. Zároveň nemůžu ukázat, že nevím, co jsem mu to dala pod nos. Obhlídnu to jeho jídlo, usměju se a během pár vteřin to vymyslím: „Takže toto vespod, to je bazalkové pyré se špetkou celeru a na vrchu posazené placičky z červené řepy, ovesných vloček a tempehu.“ Fake it till you make it! Samozřejmě nemám ani páru, co se ten kluk chystá jíst – vím jen, že je to vegetariánský. Nakonec mu moc chutná. Doteď nevím, co to teda přesně jedl.
• Parta Francouzů. Dali si škeble. Donesu jim to, popřeju dobrou chuť a chlápek se mě ptá, jestli jsou ty škeble z islandských vod? „No samozřejmě že jsou, oui oui.“ „No výborně, a odkud přesně?“ Podívám se z okna na moře a lodě, restaurace je v přístavu – rozmáchnu se rukou: „Přímo odtud kousek!“ „Ahaa, skvěle, výborně… a jak se to prosím jmenuje ta oblast, odkud škeble jsou?“ Bože můj, on nedá pokoj… Usměju se a vypadne ze mě něco jako: „Brodjörtun“ Konečně je spokojenej a zacpe si pusu škeblema 😀 Žádná taková oblast samozřejmě neexistuje, ale…to on neví!
• Jelikož většina lidí platí kartou, dýška tu moc nejsou. Ale když už jsou, jsou celkem dobrý.

POČASÍ

Podle kalendáře začalo před týdnem jaro. No, islandský jaro vypadá jako naše zima a pár dní zpátky byl tak šílenej vítr a sněhová přeháňka, že byla oranžová výstraha (3. stupeň ze 4). Ale s tím se počítalo.

Dokonce tu občas probíhá jev, kdy tzv. sněžoprší. To je, když fouká jako blázen, leje jako z konve a do toho sněží. Počasíčko. O to větší radost mám, když:

• … vysvitne sluníčko.

• … z okna našeho pokoje vidím našeho kámoše Kosáka. Sedí na plotě a chce se kámošit. Zkusím si ho ochočit drobečkama z chleba, až se zase objeví.

• … vidím, že tu rostou sněženky! Takový menší a zakrslejší, ale krásný.
• … jsem tu objevila kočičky! Doma jsem žádný nemohla najít, jen takový mizerný koťátka a přijedu na Island, jdeme se projít do lesa a co nevidím?! Krásný kočičky! Už je máme v pokoji :

NÁKUPY/ JÍDLO

Na Islandu je draho. Zatímco v Praze jsem skoro nevařila a pořád jedla někde venku, tady je to přesně naopak. Kdybych jedla venku, tak za chvíli nemám ani na suchej chleba. Takže nezbývá nic jinýho, než pravidelný návštěvy supermarketů.

• Nejčastěji chodíme do Bónusu, kterej máme 3 minuty od baráku. Výběr tam mají celkem dobrej, je to tak akorát velký a je to na islandský poměry levný. Druhou volbou je Krónan, kterej máme trochu dál, ale mají tam lepší výběr pečiva.
• Ceny potravin jsou většinou 2x dražší, než u nás, ale něco je cenově stejně, někdy dokonce levnější. Třeba si tu kupujem takovej dobrej džus a ten tu vychází stejně, ne-li levnějc. Žvejky tu vychází taky nastejno. Zelenina a ovoce trochu dražší. Každej nás strašil, že tu bude hrozně drahý pečivo. No tak není, pečivo je v pohodě. Co je ale ultra drahý, to jsou mléčný výrobky a vajíčka!!! 12 vajec tu stojí 900 ISK, což je cca 180 Kč. A sýr? Balení plátkovýho sýra, cca 300 g, tu stojí taky asi 250 Kč a malá smetana na vaření asi 70 Kč. Takže mléčný výrobky jsou pro nás fakt luxus. Ale co, stejně nejsou moc zdravý.
• Naučila jsem se vařit rejži. Úplně perfektně. Neměla jsem tušení, jak jednoduchý a rychlý to je!
• Co je tu ale celkem levný, jsou ryby! O víkendu chodíme na blešák a trhy. Naše nejoblíbenější je samozřejmě sekce s jídlem – vždycky tam obcházíme a ochutnáváme. Třeba lávový krekry, islandskej vánoční koláč, sušený ryby, čerstvýho lososa, čokoládu… No a jelikož jsou na trhu ryby levnější než v supermarketu, koupili jsme si půl kila čerstvýho lososa a udělali si z něj výbornej tatarák!

• Chci si koupit takovej ten typickej islandskej svetr se vzorem, z ovčí vlny a doufala jsem, že si ho koupím právě na blešáku. Jenže ty svetry jsou strašně drahý! A nejhorší na tom je, že jsou drahýa k tomu šíleně koušou!! Je to dál, zato horší cesta. Tak nevím. Třeba jednou objevím nějakej nekousavej.

Pokoj, ve kterým bydlíme, není moc velkej. Navíc tu nemám podložku, na který bych mohla cvičit jógu, kterou jsem předtím cvičila pravidelně. Naštěstí jsem tu objevila lekce jógy zdarma! Na indický ambasádě jsou každej všední den ráno a v podvečer lekce jógy. Ty ranní jsou utopie, na ty se nikdy z postele nevyhrabu, když chodím spát kolem druhý, ale na ty odpolední chodím, když mám volno a nemusím do práce. Navíc jsou tam k dispozici karimatky. Vede to taková mladá Indka a není to jóga, na kterou jsem zvyklá. Je to takový mechanický, prostě jóga osekaná od všech těch přikrášlujících věcí a kudrlinek okolo… žádný vonný olejíčky, zenová hudba, není to taková ta líbivá lekce, která vás má nějakým způsobem zabavit, je to spíš taková „pragmatická jóga“, jak jsem si to nazvala. Prostě má posloužit svýmu účelu – protažení, cvičení a meditace. Nic víc, nic míň.

Bála jsem se, že Island bude taková pustina a nebudou tu pomalu žádný stromy. Asi tisíc let zpátky bylo 40 % ostrova zalesněno, ale postupně byly lesy pokácený – palivo, zemědělství a stavebnictví. Pár lesů tu ale zůstalo a další se postupně obnovujou a jeden takovej je právě na kraji Reykjavíku, kde je asi 80 druhů stromů, nejvíc ale smrků, bříz, osik a borovic.

Projde se lesem a dojde se na písčitou pláž Nauthólsvík, kde se dá v létě normálně koupat (je tam horkej pramen), ale momentálně je tam ještě sníh a ten pramen je jaksi zavřenej, takže koupačka není možná. Už aby bylo léto!