Roadtrip po Islandu II – Westfjords

Vestfirðir, neboli Západí fjordy, je poloostrov na severozápadě Islandu. Je hornatej, členitej a se zbytkem ostrova spojenej jen celkem úzkým kusem pevniny (na nejužším místě má jen 7 km). Nejlepší na Westfjordech je, že se sem dostane jen cca 10 % turistů, kteří Island přijedou. Poloostrov je trochu z ruky, počasí je tu nevyzpytatelný a je potřeba si na něj vyhradit minimálně tři dny. Většina lidí je tudíž vynechá. Tím líp pro ty, co se tam rozhodnou jet 🙂

 

 

 

 

 

 

 

Westfjordy jsou taková islandská divočina. Pokud máte dost civilizace a nemůžete lidi už ani vidět, jeďte sem. Vesnici tu tvoří dva domy, město je tu všehovšudy jen jedno a i to je úplně malinký. Hustota osídlení není ani jeden člověk na  km². Přejíždíte hory, objíždíte jeden fjord za druhým, kde nic, tu nic, jen vy a majestátní příroda. Vodopády, potůčky, oceán, nádherný výhledy a ve vnitrozemí ledovec. A spousta super hot potů, neboli teplejch jezírek a bazénů, do kterejch se vám nejdřív vůbec nechce (jelikož jste zkřehlí zimou a máte se převlíkat do plavek), ale jakmile se překonáte, je to to nejlepší, co jste mohli udělat, protože jste díky tomu pak prohřátý na půl dne (než je vám zase zima a jdete se koupat do dalšího). Země ohně a ledu. Island.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Westfjordy byly přesně ten Island, na kterej jsem se těšila. Hory a oceán a ZVÍŘATA.

Ani jsem v to nedoufala, ale viděli jsme papuchálky, ty islandský malý černobílý ptáčky s barevnýma zobáčkama, který hnízdí na útesech a každej, kdo na Island jede, je chce vidět (a někdo taky zastřelit a sníst…). Viděli jsme je hned první večer, kdy jsme dojeli až na nejzápadnější místo Islandu, mys Látrabjark. Hnízdili tam na útesu a jsou klidný a krásný. Útes byl jako jedna velká louka, kde rostl divokej heřmánek a žlutý kytičky podobný pampeliškám. Zrovna zapadalo slunce a pod náma nekonečnej oceán. Krása nesmírná.

Doteď tomu nemůžu věřit, ale viděli jsme tuleně! V divoký přírodě, lebedící si na kameni a pózující pro fotku, jak když v Titanicu Kate pózovala na gauči pro Lea, aby ji namaloval jako jednu z Francouzek… Hrozně moc jsem si je přála vidět. Několikrát jsme projížděli místama, kde měli bejt, jednou jsme se dokonce vraceli, protože jsme si byli jistý, že tam určitě byli, že jsme je viděli! No, jenže to byl falešnej poplach, viděli jsme leda kameny trčící z vody a pak kačeny plující po hladině… Později ten den jsme jeli kolem fjordu na severu a Mari si jich všiml, což nechápu jak, on řídil, já jen tak koukala z okna a stejně bych si nevšimla ničeho. Zastavili jsme u silnice, přelezli svodidla a bylo. Hopsali jsme po kamenech v mělkým moři plným řas, a přibližovali se k tuleňům. Problém byl, že čím blíž k tuleňům, tím větší vzdálenost mezi jednotlivýma kamenama. Klouzalo to a bála jsem se, že žuchnem do vody. Marek měl na mále, byl kousek od tuleně, od toho nebojácnýho, kterej tak hezky pózoval, náš kámoš. Pak jednou zavrávoral, udělal prudkej pohyb a i tenhle statečnej nakonec žbluňknul do vody (tuleň, ne Mari). Byla to fakt nádhera, splněnej sen. Jsou tlusťoučký a nemotorný, maj malý ploutvičky a hlavičky a velký psí oči.

Poprvý ve svým životě jsem taky viděla polární lišku. Sice jen v záchranný stanici a ne v divoký přírodě, ale to nevadí. Byla černá a měla u sebe malý liščátko, který za ní furt běhalo a ona mu utíkala. Polární lišky jsou v zimě bílý a v létě černý. To aby líp zapadly, bílá liška v létě by byla jako pěst na oko, byla by moc nápadná. Jo a pro zajímavost: polární liška je jedinej původní domorodý savec na tomhle ostrově.

Hot poty a teplý bazény byly fakt krásný, v jednom se dalo udělat i pár temp a chvíli jsme tam byli úplně sami (než tam přijelo auto a z něj vylezli dva Češi :D). Nejvíc se mi líbil Pollurin, což byly 3 bazény, každej měl jinou teplotu, jeden byl tak horkej, že v něm člověk skoro nemohl vydržet, měl snad 46 stupňů. Každopádně jak nám poradil jeden děda tenkrát v bazénu, kterej si hověl ve 44 stupních jako by se nechumelilo: když si dáte chodidla ven z vody, nepřijde vám to tak horký a dá se to vydržet. Fakt to funguje! Bazény byly nahoře na kopci, nebylo tam moc lidí, vlastně jen jedna babička, která nás fotila a my pak ji a byl odtud krásnej výhled na hory a fjord.

Viděli jsme vrak lodi i obří vodopád, kterej je tvořenej 7 vodopádama dohromady. Je to ale asi nejturističtější místo celejch Westfjordů, takže je tam hodně lidí, což je najednou tak trochu šok.

Taky jsme poprvý spolu vařili venku na vařiči. Co jinýho než fazole. Okolí kolem a to prostředí, kde jsme jedli, bylo mnohem lepší, než to jídlo samotný, ale aspoň to bylo teplý, což je vždycky plus. Na konci nám začalo pršet, ale to mě neodradilo od toho, abych skákala po svazích a nasbírala nám borůvky. Po jídle musí bejt dezert, ne?

 

 

Spali jsme ve stanu v kempech, který byly moc fajn. Speciálně kemp Heydalur, kde měli skleník, ve kterým pěstovali hrozno, jahody, maliny, ibišek, třešně a jablka.. a uprostřed tý džungle byl bazén a vířivka. Taky tam odkládali koňský sedla, takže jste si připadali, jak když se koupete ve stáji. V tom teplým a vlhkým skleníku to byl opravdu výraznej čichovej vjem. Naštěstí měli ale ještě venku dva hotpoty, co vypadali jak okrasný fontánky, jeden teplejší a druhej studenější, kam jsme přelízali, když jsme byli přehřátý. Strávili jsme tam celej večer, snad dvě nebo tři hodiny, vlastně ani nevím jak dlouho, protože v tu chvíli to bylo úplně jedno. Bylo to teď a tady. Dlouho jsem nezažila tak krásnej bezstarostnej večer. Vlastně nejenom večer, ale pár dní…