Zemětřesení v Mexiku

Kamarádi si tu ze mě dělají srandu, že jsem jim to sem přitáhla já. Jsem tu dva týdny a za tu dobu tu byla dvě největší zemětřesení za posledních 30 let. První bylo hned druhou noc, co jsem tu byla (psala jsem o tom tady), ale bylo poměrně daleko od Mexico City (kde bydlím), tudíž tu nebylo cítit tak silně. Ve městě nespadla žádná budova a nějak mě ani nenapadlo mít strach. Žila jsem si dál úplně normálně a bez starostí, poznávala město, plánovala výlety, slavila Den Nezávislosti, pila tequilu, tancovala… a byla klidná.

V úterý 19. 9. jsme měly s holkama budíka na 6:30 a šly jsme běhat. Doběhly jsme a u snídaně mi holky říkaly, že dneska je to přesně 32 let od zemětřesení v roce 1985, kdy tady v Mexico City umřelo asi 9500 lidí a velká část města byla úplně zničená.
„Na připomenutí tý události bude v 11 cvičnej poplach, tak se nelekni, jen se obujeme a půjdeme před barák.“
„Tak jo..“
Pak jsme si každá hleděly svýho, já psala diplomku, pila kafe a měla radost, jakej to mám hezky produktivní den. Těšila jsem se na odpoledne, až se půjdu někam projít, protože bylo krásně – asi 25° a svítilo sluníčko. V 11 byl cvičnej poplach. Ne, že bysme úplně pospíchaly, vlastně jsme se docela lajdaly a ani se nám nechtělo se zvednout a někam jít. Než než jsme si obuly boty, bylo už po poplachu a my šly před barák spíš aby se teda neřeklo. Však je to cvičnej poplach, že jo. Ta siréna nás nijak nevystrašila, ani nám vlastně hlavou neblesklo ZEMĚTŘESENÍ, proběhlo to tak nějak bezmyšlenkovitě a mechanicky. Vrátily jsme se domů, vařily si oběd… Uběhly tři hodiny…

Najednou se začalo všechno třást. Holky na mě volaly, že je zemětřesení a musíme ven. Jenže během pár vteřin se všechno třáslo víc a víc, bylo to, jako když něco drží náš dům a kejve s ním ze strany na stranu ve snaze vytrhnout ho ze země. Bydlíme v 3. patře 7 patrovýho domu. Než jsme se nadály, všechno se třáslo tolik, že nám nezbylo nic jinýho, než zůstat stát ve dveřích od bytu, pod futrama. Když je zemětřesení, doporučuje se (pokud člověk nestihne včas utýct), zůstat právě pod futrama, hlavně ne uprostřed místnosti jen tak pod stropem. No a tak jsme tam všechny tři stály, namáčknutý na sebe a pozorovaly, jak z polic padají věci, kejvou se lustry a kejve se vlastně úplně všechno. Připadalo nám to jako věčnost, i když si myslím, že to mohlo trvat tak minutu, možná ani to ne. V tu chvíli jsem neměla strach. Měla jsem vlastně v hlavě úplně prázdno. Jen jsem čekala na moment, kdy to konečně přestane.

Přestalo. Vyběhly jsme ven, kde bylo shromážděno plno lidí. Spousta z nich vycházela z domů stejně jako my, protože to dřív nestihla. Plno jich bylo vystrašených mnohem víc než my, protože si pamatovali to zemětřesení z roku 85. My jsme byly ještě pořád v docela dobrý náladě, neměly jsme žádný informace a co jsme viděly kolem sebe, nikomu se nic nestalo, žádná díra v zemi, žádnej spadlej barák…

„Tak asi dobrý, ne?“ 

Chvíli jsme postávaly venku, a protože žádný další otřesy nebyly, usoudily jsme, že můžeme jít domů. Ale správce budovy nás zastavil a řekl nám, že právě dostal příkaz, aby se nikdo domů nevracel, naopak, že musí bejt všechny budovy prázdný. Ptaly jsme se na jak dlouho a bylo nám řečeno, že do odvolání. Že musí zkontrolovat stav budov, jestli bude bezpečný se do nich vrátit. Šly jsme do parku a seděly na trávě. Nemluvily jsme. Najednou to začalo bejt vážný a pomalu nám to docházelo. Bylo zemětřesení. Silný. Nemůžeme domů, signál vypadává.. Ve světlý chvilce, když se nám podařilo připojit na internet, jsme rychle odesílaly zprávy nejbližším, že jsme v pořádku a nemusejí se bát. Očekávaly jsme zprávy od kamarádů, co byli ve škole nebo v práci, že jsou taky v pořádku. Mně občas přišlo upozornění od BBC s nějakou kusou zprávou… zřítila se škola. Umřelo několik lidí a čísla budu narůstat. Zemětřesení bylo 120 km od Mexico City a bylo o síle 7,1 stupně. No a pak už signál vypadl úplně…

Po dvou hodinách jsme se vrátily domů. Prej je naše budova v pořádku, ani jedna prasklinka.

„No už vidím, jak během dvou hodin zkontrolovali budovy… tolik expertů beztak ani není…“
„Tak nepočkáme ještě venku?“
„To už se snad opakovat nebude teď, bylo to silný dost a když dvě hodiny nic nebylo, bude to už dobrý.“
„Kdo si dá tequilu?“
„Já.“
„Já taky.“
„I já.“
„Škoda, že nemáme čokoládu, ta by byla dobrá na uklidnění.“
„No my v Mexiku máme divnej zvyk, že když je někdo v šoku, nabízí se mu suchej chleba.“
„Cože, proč chleba, přece v nervech člověk nemá náladu kousat chleba.“
„No, vždyť řikám, že je to divnej zvyk. Já taky upřednostňuju čokoládu. Nebo panáka.“
„Nebo oboje.“

No a tak jsme si daly panáka, seděly doma a čekaly na zbylý dva spolubydlící. Veřejná doprava zkolabovala, ulice byly uzavřený, nic nejezdilo. Lidi museli chodit z práce a škol domů pěšky, což například Maxovi zabralo 3 hodiny. Mexico City je holt velký.

Postupně začínal jít internet a my se dozvídaly víc a víc. A tím víc jsem si začínala uvědomovat, jak moc vážný to je. Čím víc jsem věděla, tím víc jsem se bála. Pár bloků od nás spadlo několik budov.

„Potřebují tam dobrovolníky, půjdeme?“
„Jo, jasně že jo.“

Cestou jsme se stavili do lékárny a daly se do řeči s pár lidma, který nám řekli, že odtud vynášejí mrtvý lidi a spousta z nich je zavalená pod sutinama. Zrychlili jsme. Pořád mi to asi nedocházelo. Zemětřesení. Mrtvý a zraněný lidi. Dokážu vůbec nějak pomoct? Neumím španělsky, nebudu tam spíš překážet? Zvládnu někoho vyprošťovat ze sutin? Nebo někoho ošetřovat?

Na základce jsem chodila do zdravotnickýho kroužku a jezdila s ním po soutěžích, pár let jsem byla členkou Českýho červenýho kříže, absolvovala jsem pár školení a ukázkovejch situací…

Jenže tohle je jiný. Úplně jiný.

Došli jsme do ulice, kde byla zřícená budova. Celej objekt byl ohrazenej, dovnitř se nesmělo. Koordinátoři nám řekli, ať se zařadíme do fronty k dalším dobrovolníkům, že se budeme na etapy střídat. Jinak by v tom byl moc velkej chaos. Čekali jsme. Dva z naší party se šli zeptat na víc informací. Už se nevrátili, protože je pustili do objektu. My zbylí tři jsme čekali asi půl hodiny, načež nám řekli, že tady je dobrovolníků teď hodně a že o pár bloků dál je další spadlá budova a pomoc je potřeba tam.

„Sledujte skupinu na Facebooku, tam budeme informovat. V noci bude dobrovolníků asi míň, tak by bylo fajn přijít vystřídat ty, co tam jsou teď…“
„Dobře, budeme s tím počítat.“

Šli jsme k další budově. Byla tma, dostali jsme žárovky a svítili, kde bylo potřeba, přendávali kýble se sutinama a nosili vodu z místa A do místa B. Pak bylo asi 11 v noci, přišla další skupina dobrovolníků a my se rozhodli jít si domů odpočinout a najíst se, ať máme sílu na noc. Nikam jsme ale nakonec nešli, protože jsme dostali zprávu, že dobrovolníků je hodně a přijít tam další, je akorát zmatek. Šli jsme spát, s botama připravenýma hned u postele a taškou s nejdůležitějšíma věcma a dokladama taky.

Druhej den ráno jsem dávala zpravodajství pro Seznam Zprávy a pak to na mě celý padlo. Doma už šla elektřina i plyn, v televizi běžely zprávy a reportáže, všechno ve španělštině samozřejmě… i pro spolubydlící bylo jednodušší bavit se španělsky, protože byli taky vystrašený, nic takovýho nezažili a sami se divili, že jsou ty dvě zemětřesení tak rychle po sobě. Obecný instrukce byly takový, že máme zůstat doma, protože jsou po městě budovy, který jsou nestabilní a neví se, kdy se můžou zřítit a taky když jsou lidi doma, je ve městě větší klid a pořádek. Veřejná doprava stejně nefungovala a spousta ulic byla zavřených. No a tak jsme byli doma, koukali na ty zprávy a já jsem se bála tak nějak čím dál víc. Připadala jsem si sama, ztracená a bezmocná, daleko.

Mám jet domů? Ale přece je tu nemůžu teď nechat, přece nemůžu při nějakým problému prostě utýct… je to takový srabácký. Mám tu být tři měsíce, s velkou slávou jsem odjela, tak se nevrátím po 14 dnech domů…. 

Hledala jsem si informace, snažila se přijít na to, jaká je pravděpodobnost, že se to bude opakovat.

Co když se stane ještě něco horšího? Co když jsem měla prostě dvakrát štěstí a mám to brát tak, ať sakra vypadnu, že do třetice už to štěstí  mít nemusím?

Poloha Mexika je docela blbá, problém je, že se podsouvá Kokosová deska pod Severoamerickou a to způsobuje otřesy. Navíc zrovna Mexico City leží na bejvalým jezeře, čili stojí na jakýmsi nestabilním základě, který se při otřesech chová jako želatina a baráky se sypaj jak domečky z karet. I proto bylo to zemětřesení v roce 85 tak katastrofální. Co když se to bude opakovat? Pohyb v nějaký části tektonický desky vyvolá zákonitě pnutí v jiný části, který se dřív nebo později uvolní. Navíc ze sopky Popocatepetl stoupá kouř, znamená to, že se celá oblast tak nějak probouzí… Tak jo, na 80 % jsem rozhodnutá, že pojedu domů.

Ale třeba je to nejhorší už za náma a nic se už nestane a já budu akorát litovat, že jsem odletěla… Ale není lepší litovat živá a zdravá, než nemoct už litovat nikdy ničeho, protože už prostě nebudu?

Byla jsem smutná a bála jsem se. Volala jsem domů… přála jsem si, aby mi někdo řekl, co mám dělat, aby mi prostě někdo přikázal, rozhodnul to za mě…

Protože se zvyšoval počet obětí a raněných lidí a byla potřeba pomoc, Max zorganizoval na jeho univerzitě sbírku. Lidi tam začali vozit hygienický potřeby, konzervy, věci pro mimina, vodu, léky… On to všechno domlouval a koordinoval, sháněl dobrovolníky, kteří budou věci třídit, domlouval odvozy, který budou ty věci rozvážet tam, kde je potřeba. Holky spolubydlící mu pomáhaly, sháněly kamarády, kteří by šli pomáhat, informovaly lidi, aby se o sbírce dozvědělo co nejvíc z nich a sehnalo se co nejvíc věcí. Na jednu stranu jsem je obdivovala, na druhou stranu jsem si přišla o to víc sama. Když nad tím tak zpětně přemýšlím (a stydím se), byla jsem sobecky naštvaná, že nemluví anglicky, že jim nerozumím, že je jim jedno, že si přijdu prostě divně a mám strach, protože za prvý, zemětřesení jsem prostě nikdy nezažila a nejsem na takovýhle katastrofy zvyklá a za druhý jsem v cizí zemi, daleko od všech a všeho co znám a navíc neumím španělsky, tudíž jsem docela ztracená… Byla jsem rozhodnutá odletět pryč, jakmile zase začne fungovat letiště.

K večeru se Max chystal shánět krabice, do kterých se pak budou dávat věci ze sbírky. Zeptal se mě, jestli nechci jet s ním, že má v plánu objet supermarkety a různý obchody po městě a pak to dopravit do školy.. Byl už večer, pršelo a já jsem byla z toho všeho taková unavená. Ale řekla jsem si, že aspoň budu nějak užitečná a šla jsem. Jezdili jsme po městě, sháněli krabice, byli mokrý od deště a bylo to docela náročný, ale přitom hrozně skvělý. Lidi byli vstřícný, všude byla cítit solidarita, snaha pomoct. Najednou bylo celý dvacetimilionový město spolu, každej byl bližní toho druhýho. Dodalo mi to spoustu energie a bála jsem se o něco míň.

V noci jsem se moc nevyspala. Budila jsem se s každým náklaďákem, kterej kolem projel a měla strach, že je to zemětřesení. Ráno jsem zase dělala zpravodajství pro Seznam Zprávy a pak se vyráželo pomáhat na univerzitu. Lidé tam vozili hrozně moc věcí a byli potřeba dobrovolníci, co budou věci třídit a dávat do krabic, který se pak rozvážely, kam bylo potřeba.

„Tyhle krabice jsou speciálně pro děti! V každý musí být balení plínek, taky přesnídávky, vlhčený ubrousky…“
„Do každý krabice 3 konzervy tuňáka, balení rýže, balení fazolí, mýdlo, 4 role toaletního papíru…“

A najednou jsem se už vůbec nebála. Prostě jsem jen myslela na to, jaký mám štěstí a byla jsem ráda, že to můžu nějak vrátit. Taky mi psala spousta lidí, že na nás myslí a že drží palce, aby už to bylo dobrý a pár z nich mi připomnělo, že: „Nic se neděje jen tak bez důvodu a tahle zkušenost tě má někam posunout…“ Budu si ještě víc vážit toho, co mám a taky toho, že mám to štěstí a můžu nějak pomoct ostatním a taky si uvědomím, že spousta „problémů“ je vlastně úplně nepodstatná a nemá cenu se jima vůbec zabejvat a ztrácet s nima čas.

Už jsem zase klidná a vím, že se všechno v dobrý obrací. Před odjezdem do Mexika jsem se zaregistrovala do „psí agentury“, která spojuje lidi, co někam odjíždějí a potřebujou pohlídat psa a ty, kteří ho pohlídají (nebo ty, kteří mají psa, ale nemají čas ho venčit a ty, který ho vyvenčí). No a dneska se mi zrovna ozval pár, kterej odjíždí na dva týdny pryč a svěří mi svýho pejska. Mám radost, protože si tím vydělám na letenky na výlet k pyramidám Chichen Itza (a splním si tím sen) a navíc budu hlídat pejska a trochu tím zmírním stesk po tom našem. Taky se mi otevřely nějaký další možnosti, kam o svých cestách psát, z čehož mám velkou radost!

Už bude dobře a moje Mexický dobrodružství pokračuje 🙂