Střípky z Islandu II

V tejdnu měl náš spolubydlící Kamil narozky. Měli jsme oba přes den volno, tak na mě klepal, jestli si s nim dám pivo. Seděli jsme před dveřma na schodech, svítilo na nás sluníčko a on byl už celkem (hodně) v náladě, takže filozofoval….. Říká mi, že už je mu 33, ale že je s tím úplně v pohodě. „Ráno jsem si položil otázku, co bych dělal, kdyby si mohl vybrat, co budu dělat a kde. A přišel jsem na to, že bych neměnil vůbec nic, maximálně to, abych mohl bejt častějc se svojí dcerou v Polsku. Jsem spokojenej – jsem na Islandu a vařim v restauraci, kolem který jsem dva roky chodil a přál si tam pracovat.“

A já?

Mám se fajn a jsem spokojená 🙂 jen bych si přála moct se občas na chvíli přemístit domů.. Jsou to už dva měsíce, co jsme tu! Nejvyšší čas na druhý střípky z Islandu.

Zatímco vy máte v Česku teprve jaro, my tu na Islandu máme už oficiálně léto! A to konkrétně od prvního čtvrtka po 18. dubnu, což letos znamená od 25. dubna. Ten čtvrtek se každoročně slaví Sumardagurinn fyrsti, neboli První letní den. Na Islandu se žádný jaro a podzim nevedou, rok je rozdělenej na zimu a léto. Ostatně u nás v Česku už jaro taky skoro není… teploty kolem nuly a pak najednou v dubnu skoro třicítky… Tady teda takový vedra nehrozí, ale to letní období je fakt znát. Teploty nejdou pod 5 stupňů a jsou dny, kdy je dokonce třeba 13! Mnohem víc svítí sluníčko, – někdy vykoukne jen na chvíli, ale někdy svítí celej den, od rána do večera, krásně hřeje a když jsme zrovna venku, ptám se Mariho furt dokola, jestli si myslí, že se opálím 😀 Pravda je ale taková, že když volám s babičkou, ptá se mě, jestli nejsem nemocná a jestli až moc nepracuju, protože jsem bílá jak stěna…

Takže i když je tu oficiálně léto, ve skutečnosti je hrozně hezký jaro, takový, který v ČR už ani nepamatuju. Pomalý a opatrný, kdy se postupně objevuje víc a víc zelenejch rostlinek a vy se radujete z každý nový větvičky, stydlivýho poupátka a nakonec i květu.

S tím souvisí taky to, že jsou tu už hrozně dlouhý dny (a budou ještě delší). Svítá kolem půl 4 ráno a světlo je ještě v půl 11. večer. Mně to docela vyhovuje, protože je zatím pořád ještě tak 5-6 hodin tmy, ale v červnu bude tma všehovšudy ani ne hodinu, což bude asi dost divný. Už teď jsem celá zmatená. Když jsem v práci, svítí nám do oken sluníčko a mám pocit, že jsou třeba 2 odpoledne a ono je přitom půl 10. večer. Ale světlo mám ráda, dlouhý dny taky a rolety na okno máme, takže si nestěžuju 🙂 A když je jasno, jsou úplně neskutečně krásný a dlouhý západy slunce!

Jak se otepluje, lidi sundávají rukavice a pak je ztrácí. Jsou roztroušený po celým městě. Vždycky když nějakou vidím, říkám si, že jsem je měla postupně sbírat a pak uspořádat nějakej lost and found market s rukavicema, kde by si každej našel zpět tu svoji, protože tolik poztrácenejch rukavic jsem fakt neviděla. Občas narazim i na boty a čepici.

Kousek od domu máme bazén. Je tam jeden plaveckej venkovní, jeden plaveckej vnitřní, pak sauna a pára a pak tři venkovní horký bazény. Nejteplejší má myslím 42° C a ten je na mě akorát, ten 39° C mi nestačí a po chvíli mi v něm začne bejt zima. Bála jsem se, že z toho budu nemocná – venku v zimě a ve větru má člověk chodit oblečenej, ne v plavkách a už vůbec ne s mokrou hlavou a ještě když k tomu všemu přebíhá ze zimy do tepla a z tepla do zimy. Naštěstí ale dobrý, i když jsem tam zatím byla jen jednou 😀

Kočičky, co jsem si utrhla, nám v pokoji rostou jak divý, mám je zatím ve vodě a jen přemýšlím, jestli je mám přesazovat, nebo ne. Zatím se jim ale daří tak, jak jsou, nebudu to teda pokoušet. Zkouším taky vypěstovat avokádo z pecky. Jmenuje se Zlatonka a zatím dělá, že nic. Spí. Učí mě trpělivosti, kterou nemám.

Na kraji města je super sekáč! Prodávají tam všechno možný – knihy, obrazy, zrcadla, kolečkový brusle, nočníky, hračky, deskový hry, věci do kuchyně, dekorace, bižuterii, kabelky, nábytek a nevím co ještě. My jsme si minule odnesli naběračku, lahev na vodu a já jsem tam ještě objevila krásnej malej batůžek, jakej jsem chtěla už loni v létě a hledala ho všude možně. Tak ten pravej na mě čekal na Islandu a stál mě v přepočtu asi stovku.

Islanďani jsou zvláštní. Jako on je každej národ něčím specifickej a divnej, to je jasný. Islanďani jsou ale fakt zvláštní a vlastně moc nechápeme, čím to, že mají tak silnou ekonomiku. Hrozně moc všechno odkládají a odsouvají. Není jasný, jestli je to naschvál, nebo to dělají nevědomky, prostě proto, že takoví jsou, ale jednoduše věci hned pouští z hlavy, zapomínají. Řeknou dnes večer, zítra a je z toho měsíc a daná věc ještě pořád visí ve vzduchu. Jsou takový neuspořádaný a nesystematický, což byste do severskýho národa asi tak úplně neřekli? Samozřejmě takoví nejsou všichni, to je jasný, ale je jich takovejch hodně. A pokud je to třeba váš šéf, se kterým potřebujete řešit směny v práci atp., je to celkem blbý 😀

Nedávají dýška. Prostě nedávají. Ať se snažíte, jak chcete, Islanďan vám dýško nedá, ani kdybyste se stavěli na hlavu a dělali pukrlata. To by zas tolik nevadilo, vzhledem k tomu, že do restaurace chodí především turisti. Potíž je ale v tom, že ti se ovšem v každým průvodci dočtou, že na Islandu se dýška nedávají, protože lidi ve službách mají slušný platy tak jako tak a není to tu zvykem. No. Jako jo, slušnej plat tu je, o tom žádná. Ale přece pokud tam, odkud pocházím, je normální dýška dávat a pak jedu na dovolenou a jsem v restauraci spokojená s tím, že je servírka milá, stará se o mě, letí mi nabít jeden mobil a pak ještě druhej, ujišťuje se v kuchyni, že v tý omáčce jsou vážně jen kešu ořechy a ne lískový, jelikož „Chuť lískovejch ořechů vážně nemůžu vystát“ a zjištuje, že v lemon dip je opravdu jen citron a ne, nejsou v něm švestky, to se vám asi něco zdá… zkrátka dělá první a poslední a to všechno s úsměvem na tváři, tak jí to dýško dám i přes to, že jsem se dočetla, že Islanďani je nedávají. Mám přece svoji hlavu, ne? Občas si ale nějaký ty dýška domů donesu, pár lidí ještě na vlastní úsudek naštěstí sází 🙂

Občas jsou arogantní a mluví na vás islandsky, i když se jim několikrát omluvíte, že islandsky neumíte. Jsou přece Vikingové, žejo… Ale já mám štěstí a většina Islanďanů, se kterýma pracuju, jsou milý a ještě se omlouvají za ostatní…“no.. někteří Islanďani jsou arogantní, nic si z toho nedělej…“. Nedělám, všude stejný… 😀

Mám islandský jméno, aniž jsem o tom kdy věděla a pochybuju, že to věděli naši. Bára, přesně tak, jak je to napsaný, je jméno, který tu mají taky a který je celkem obvyklý 🙂 Háček je v tom, že pokud ho vyslovíte po česky, tedy Bára, znamená to v islandštině něco jako když v angličtině řeknete „just“ – jednoduše to neznamená nic, respektive znamená to něco úplně obyčejnýho a nezajímavýho. Pokud to ale vyslovíte islandsky, tzn. „Páura“, pak to znamená vlnka! Mořská vlna, vlnka ve vodě. To se mi hrozně líbí a mám z toho radost, ještě když jsem si z Mexika dovezla tetování vlnky.

Mám tu hezký vlasy. Konečně! Jsou lesklý a rychle rostou. Naposledy jsem měla takhle hezký vlasy na Srí Lance, když mi tam pravidelně přidávali něco zelenýho do jídla. Je to tou vodou tady. Není moc chemicky upravovaná, je sirná a teplá, tudíž maličko smrdí, ale člověk si zvykne a za čas to už nevnímá. Já už vnímám jen to, jak mám hezký vlasy 😀

A to je zatím asi všechno 🙂 Příště napíšu o našich dvou výletech – jeden byl k horký termální řece, kde jsme se koupali a pak se nám z ní nechtělo vylejzat a druhej byl na horu poblíž Reykjavíku. Vždycky si zabalíme svačiny a něco sladkýho, dojdem na kraj města a stopujem do cíle. Zatím to vychází 🙂