Přání se plní! Letím do Brazílie
Někdy na podzim loňskýho roku jsem začala přemýšlet o tom, že bych se ráda podívala do Jižní Ameriky. Předtím mě hodně lákala Asie, můj sen byl podívat se třeba do Vietnamu, Kambodži nebo Laosu (což stále trvá), načež se mi sen splnil a já jela na 65 dní na Srí Lanku. Nejšťastnější léto v mým životě. Pak mě začala lákat Latinská Amerika. Chtěla jsem se tam podívat vždycky, to je jasný, ale ne nijak zvlášť, měla jsem z ní respekt a vždycky jsem si říkala, že Latinskou Ameriku a Afriku si nechám až nakonec, až budu víc zcestovalá a budu mít víc zkušeností. Jenže najednou se to změnilo. Možná proto, že jsem byla v posledním ročníku školy, měla plno povinností, a i když mě můj obor baví a zajímá, nemohla jsem se dočkat toho, až odstátnicuju a budu na nějakou dobu úplně volná, bez závazku. Moje vize byla taková, že dodělám školu a vyrazím na cestu. Bez jakýhokoli omezení a plánu. Buď se vrátím za měsíc, za rok, nebo třeba za 5 let.. Chtěla jsem být svobodná, nezávislá, neřešit nic a nikoho a žít ze dne na den. A do toho mi právě zapadala Latinská Amerika. Protože je divoká. Aspoň v mých představách.
Brazilská vysočina
Jenže člověk míní, život mění. A je to tak správně. Já nesnáším plánování, nebaví mě to a vlastně mě to spíš stresuje. A tahle moje vize byl vlastně docela velkej plán, ačkoli jsem ji tak původně vůbec nevnímala a celý mi to přišlo jako všechno, jen ne plán. Takže co? Změna! A další! Je úplně skvělý, když se stane nebo vás napadne něco, co obrátí váš život vzhůru nohama nebo vám otevře oči a všechno je úplně jinak, než bylo před chvílí. Někdy je to složitý a může to bejt těžký, smutný a může to bolet. Na jednu stranu je to děsivý, protože se třeba máte krásně a v každý další minutě se to může úplně zkazit. Ale taky nemusí a může bejt ještě líp. Nebo ani líp, ani hůř, jen prostě jinak. Změna je život.
No a tak se v mým životě změnilo pár věcí a plánů, ale bohudík se nezměnilo to, že mám kolem sebe skvělý lidi. Jsem za to hrozně vděčná a s pokorou si uvědomuju, jaký štěstí v tomhle mám. Nechci, aby to znělo moc sentimentálně, ale ono se tomu asi nedá vyhnout.. A tak teď díky jednomu z nich sedím v letadle, píšu tenhle článek a za 4 hodiny přistanu v Sao Paulu v Brazílii. Latinská Amerika. Jak jsem si přála, jen malinko jinak. Místo časově a místně neomezeně to bude 14 dní v Brazílii a místo „flákacího“ cestování tam budu studovat (i když na výlety budu jezdit samozřejmě taky). Celý je to jinak, ale já jsem strašně ráda!
čekání na letišti s vejslužkou od babičky
Jsem zvědavá, natěšená a trochu (hodně) nervózní. Z letiště v Sao Paulu se musím dopravit nějakým busem do města Campinas a pak z nádraží na hostel. Ideálně před setměním. A zítra už pěkně ráno do školy. Těším se, až budu sedět na posteli v hostelu a zveřejním tenhle článek a napíšu našim, že jsem v pořádku.
Sao Paulo mi z letadla přišlo úplně neuvěřitelný. Obrovský a trochu jak jiná planeta.
EDIT: Sedím v posteli ve svým pokojíku na hostelu, našim jsem napsala, tak už mají klidný spaní a já půjdu spát taky. Bus jsem našla, před setměním sice ne, protože se tu stmívá kolem 6 večer a to jsem teprve běhala po terminálu a hledala ten správnej autobus, ale pan řidič byl hrozně hodnej a dovedl mě pak k taxíku, kterej mě dovezl za dobrou cenu z nádraží na hostel. Jsem zvědavá, co přinese zítřek! 🙂
