Srí Lanka

Takovej můj malej ráj

Trochu jsem se bála. Jsou to už tři roky, vlastně tři a půl. Co když to už nebude takový? Čistý a přirozený a plný lásky, jako to bylo tenkrát? Dvakrát do stejný řeky nevstoupíš. Nebudou zklamaný, ze jsem nepřijela dřív? A že teď přijedu, ale zdržim se jen chvilku? Navíc nejedu sama, jede se mnou Mari.. třeba se budou ostýchat..

Přistáli jsme. Konečně hic. Ten tezkej horkej vlhkej vzduch. Líbí se mi, jsem po Islandu promrzlá a těším se, ze se prohřeju až do morku kostí.

Vlak do Anuradhapury (nejbližší město k naší vesnici) nám ujel, musíme jet busem. Vyčerpávající dlouhá 6ti hodinová cesta v přecpaným autobusu. Vyjíždíme v půl 5. a na místě jsme v půl 11., jen tak tak stihneme check-in v našem ubytování. Ale zjišťujeme, ze pro nás i přes potvrzenou rezervaci nemají pokoj. No nic, pohotovej tuktukář nás doveze jinam. Máme kde spát, je to dobrý.

Druhej den ráno jedeme do vesnice. Mahawilachchiya. S každým dalším kilometrem jsem víc na trní. Poznám vůbec tu křižovatku, kde máme vystoupit? Městečko Pemaduwa, to už je jen kousek od vesnice, zbejvá tak 15 min jízdy. Centrum vesnice. Odbočka vpravo. Cesta plná děr. Už tam budem. Buší mi srdce. Křižovatka. Z okna vidím mamku a Tharani.

Vystupujem.

Objímame se a já brečim. Holky ne, ty maj jen slzy v očích, ale maj takovou radost, že se proste jen smějou. Já mám radost taky, ale to dojetí je až moc silný.

Mamka si vezme můj batoh na motorce a jede napřed. Tharani má kolo, tak ho vede a jdeme domů. Cestou potkáváme nějakýho známýho v dodávce. Staví a sveze nás ten kousek domů.

Jsem ve svým druhým doma. Nevim, jak je to možný, ale prostě to tak je. Možná byly naše duše někdy nějak spojený, možná se spojily až teď v tomhle životě a možná je to úplně jinak, ale je to krásný. Takový, jaký jsem si to přála, ale vlastně se na to bála předem myslet.

Pokojíček, růžová moskytiéra. Známý hrníčky na čaj a moje oblíbený kokosový sušenky (“Pamatuju si, že byly tvoje nejoblíbenější”, říká Tharani.). Veranda, potulující se psíci kolem, kterejm se za barák hážou zbytky rejže, bledě růžový ještěrky, kokosový palmy a banánovníky. K obědu moje oblíbený placky rotti.

Nejmladší brácha Ravindu přijíždí ze školy. Pořád stejně roztomilej. Taťka večer přijíždí z práce. Traktor a vozejk plnej zeleniny, kterou neznám. Něco mezi žlutým melounem a okurkou.

Všechno je tak, jak má. Přirozený a čistý. Plný lásky. Je to, jako by žádný tři roky nebyly. Jediná změna je ta, že nejstarší brácha, Tharindu, je u námořnictva, takže je v hlavním městě. Ale na pár dní přijede a pak bude všechno dokonalý. Jen komáry bych vymazala, ale zas čím by se živily žáby a ty ještěrky a kdoví, co ještě.

⁃ Je hic, ale jedeme s Tharani na motorce, tak mě příjemně chladí vzduch a vlajou mi vlasy.

⁃ Koupeme se v “kanále”, uměle vybudovaný řece na zavlažování. Děti, mamky, babičky, někdy i tátové (ale ti spíš až po práci večer), my dva, řev, cákání, skoky do vody, praní prádla, mejdlo, valcha udělaná z kamene, mydlinky, smích, jak mi to praní nejde… stejně jako převlíkání se do hadru ve tvaru ubrusu, zvanýho číta, ve kterým se holky koupou. I když horší je pak sušení se a převlíkání zpět do oblečení, zatímco ten kus teď už mokrýho hadru mám furt na sobě.

⁃ Po koupání k babičce na čaj a něco sladkýho a někdy na kokos. Do toho roztomilej Damitu, bratránek, kterýho si pamatuju jako malý ukňápaný děcko. Teď je mu 6, ale vypadá tak na 4, je maličkej a srandovní. Hlavně proto, ze má takovej “vychlastanej” hlas. Vůbec to k sobě nesedí, ten hlas a to, jak je malej, ale tím je právě roztomilej. Má nás rád a my jeho, takový veselý klubíčko.

⁃ Nejlepší jídlo. Pálivý, ale tak jinak, dobře, i přes tu pálivost člověk cejtí všechny ty chutě. Nejradši mám placky rotti se salátem z kokosu, chilli, cibule, limetky a rajčat.

⁃ Jsem bílá jak stěna a všichni mi říkají, jak je to krásný. Mně přijde krásná ta čokoládova barva kůže, nádherný černý vlasy a krásný hnědý oči.

⁃ Jízdy na motorce za tmy. Zaklonim hlavu a koukám na oblohu plnou hvězd. Vždycky hledám tu nejzářivější. To (tam) je děda. Kouka na mě. Je se mnou. Jsem klidná.

⁃ U našeho baráku nesvítí pouliční lampa, takže jdou hvězdy krásně vidět. Hezčí jsem nikdy neviděla.

⁃ Naše romantika u čištění zubů. Venku, u kohoutku s vodou, kterou nemůžem pít, s láhví vody filtrovaný, kterou pít můžem. Na hlavě čelovky. Po pár dnech a počátečním šoku mi Mari ukazuje, jaký to má ten obří brouk, co vypadá jako šváb, dlouhý tykadla. A támhle je žába, dívej. A co je tohle, had? Ne, obří stonožka…

Processed with VSCO with c1 preset

⁃ Zelený papoušci s červeným zobákem a modrým ocáskem.

⁃ Pávi, tak běžný, jako u nás dřív bažanti a koroptve, co vydávaj zvuky znějící jako hlasitý kočičí mňoukání.

⁃ Horko, vedro, hic. A vlhko, takže je člověk furt upatlanej. Ale to je jedno.

⁃ Sousedi, příbuzný a kamarádi rodiny, co si mě pamatujou (a já si některý nedokážu po tý době zařadit, ale dělám, že jo, aby měli radost). A taky lidi z vesnice, co se na nás jen tak smějou.

⁃ V obýváku je v rámečku vystavená moje fotka a je tam i ta naše společná rodinná.

⁃ Ranní čaj, nebo čaj se sušeným mlíkem.

⁃ Malý banánky, který jsou úplně nejlepší.

⁃ Ravindovy srandicky.

⁃ Vrkání holoubků, který maj holubnik nad “koupelnou” = záchodem a sprchou venku na dvorku.

⁃ Sinhálština. Moje sinhálská slovní zásoba se mi vrátila během dvou dnů a přibyly mi slovíčka nový, třeba žába (gemba), ještěrka (hůna) a spousta dalších. Bejt tu delší dobu, naučim se plynule. Jen to písmo by mi asi dalo zabrat. Znaky, co vypadaj jak nějaký vesmírný malůvky.

Jedenáctej den odjíždíme. K snídani placky rotti. Na nějakou dobu poslední. Moje uvítací i loučíci jídlo, který je pracný a jim ani moc nechutná, ale vědí, že je moje nejoblíbenější.

Loučení. Bolí to. Ale zase pr’řijedu. A slibuju si, ze to bude dřív než za tři roky.

One Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.