Srí Lanka

Takovej můj malej ráj

Trochu jsem se bála. Jsou to už tři roky, vlastně tři a půl. Co když to už nebude takový? Čistý a přirozený a plný lásky, jako to bylo tenkrát? Dvakrát do stejný řeky nevstoupíš. Nebudou zklamaný, ze jsem neprijela dřív? A ze teď prijedu, ale zdrzim se jen chvilku? Navíc nejedu sama, jede se mnou Mari.. třeba se budou ostýchat..

Přistáli jsme. Konečně hic. Ten tezkej horkej vlhkej vzduch. Líbí se mi, jsem po Islandu promrzla a těším se, ze se prohreju až do morku kostí.

Vlak do Anuradhapury (nejbližší město k naši vesnici) nám ujel, musíme jet busem. Vyčerpávající dlouhá 6ti hodinová cesta v precpanym autobusu. Vyjizdime v půl 5. a na místě jsme v půl 11., jen tak tak stihneme check-in v našem ubytování. Ale zjišťujeme, ze pro nás i přes potvrzenou rezervaci nemaji pokoj. No nic, pohotovej tuktukář nás doveze jinam. Máme kde spát, je to dobrý.

Druhej den ráno jedeme do vesnice. Mahawilachchiya. S každým dalším kilometrem jsem víc na trní. Poznám vůbec tu křižovatku, kde máme vystoupit? Městečko Pemaduwa, to už je jen kousek od vesnice, zbejva tak 15 min jízdy. Centrum vesnice. Odbočka vpravo. Cesta plná děr. Už tam budem. Buší mi srdce. Křižovatka. Z okna vidím mamku a Tharani.

Vystupujem.

Objimame se a já brecim. Holky ne, ty maj jen slzy v očích, ale maj takovou radost, ze se proste jen smejou. Já mám radost taky, ale to dojetí je až moc silný.

Mamka si vezme můj batoh na motorce a jede napřed. Tharani ma kolo, tak ho vede a jdeme domů. Cestou potkáváme nějakýho známýho v dodávce. Staví a sveze nás ten kousek domů.

Jsem ve svým druhym doma. Nevim, jak je to možný, ale proste to tak je. Možná byly naše duše někdy nějak spojený, možná se spojily až teď v tomhle životě a možná je to úplně jinak, ale je to krásný. Takový, jaký jsem si to přála, ale vlastně se na to bála předem myslet.

Pokojíček, růžová moskytiera. Známý hrnicky na caj a moje oblíbeny kokosový sušenky (“Pamatuju si, ze byly tvoje nejoblíbenější”, rika Tharani.). Veranda, potulujici se psíci kolem, kterejm se za barák hážou zbytky rejže, bledě růžový ještěrky, kokosový palmy a bananovniky. K obedu moje oblíbeny placky rotti.

Nejmladší bracha Ravindu přijíždí ze školy. Pořad stejně roztomilej. Tatka večer přijíždí z práce. Traktor a vozejk plnej zeleniny, kterou neznám. Něco mezi žlutým melounem a okurkou.

Všechno je tak, jak má. Přirozený a čistý. Plný lásky. Je to, jako by žádný tři roky nebyly. Jediná změna je ta, ze nejstarší bracha, Tharindu, je u námořnictva, takže je v hlavním městě. Ale na par dni prijede a pak bude všechno dokonalý. Jen komáry bych vymazala, ale zas čím by se živily žáby a ty ještěrky a kdoví, co ještě.

⁃ Je hic, ale jedeme s Tharani na motorce, tak mě příjemně chladi vzduch a vlajou mi vlasy.

⁃ Koupeme se v “kanále”, uměle vybudovaný řece na zavlažování. Děti, mamky, babičky, někdy i tátové (ale ti spis až po práci večer), my dva, řev, cákání, skoky do vody, praní prádla, mejdlo, valcha udělaná z kamene, mydlinky, smích, jak mi to praní nejde… stejně jako převlíkání se do hadru ve tvaru ubrusu, zvanýho číta, ve kterým se holky koupou. I když horsi je pak sušení se a prevlikani zpět do obleceni, zatímco ten kus teď už mokrýho hadru mám furt na sobě.

⁃ Po koupání k babičce na caj a neco sladkyho a někdy na kokos. Do toho roztomilej Damitu, bratranek, kteryho si pamatuju jako malý uknapany decko. Teď je mu 6, ale vypadá tak na 4, je malickej a srandovni. Hlavně proto, ze ma takovej “vychlastanej” hlas. Vůbec to k sobě nesedí, ten hlas a to, jak je malej, ale tím je právě roztomilej. Má nás rád a my jeho, takový veselý klubicko.

⁃ Nejlepší jidlo. Palivy, ale tak jinak, dobře, i přes tu palivost člověk cejti všechny ty chutě. Nejradši mám placky rotti se salátem z kolosu, chilli, cibule, limetky a rajčat.

⁃ Jsem bílá jak stěna a všichni mi říkají, jak je to krásný. Mne přijde krásná ta čokoládova barva kůže, nadherny cerny vlasy a krásný hnědý oči.

⁃ Jízdy na motorce za tmy. Zaklonim hlavu a koukam na oblohu plnou hvězd. Vždycky hledám tu nejzarivejsi. To (tam) je děda. Kouka na mě. Je se mnou. Jsem klidná.

⁃ U naseho baráku nesviti pouliční lampa, takže jdou hvězdy krásně vidět. Hezčí jsem nikdy neviděla.

⁃ Naše romantika u čištění zubů. Venku, u kohoutku s vodou, kterou nemůžem pít, s láhví vody filtrovaný, kterou pít můžem. Na hlave celovky. Po par dnech a počátečním šoku mi Mari ukazuje, jaký to má ten obří brouk, co vypadá jako šváb, dlouhý tykadla. A támhle je žába, dívej. A co je tohle, had? Ne, obří stonožka…

⁃ Zelený papoušci s červeným zobákem a modrým ocaskem.

⁃ Pávi, tak běžný, jako u nás dřív bažanti a koroptve, co vydávaj zvuky znějící jako hlasitý kočičí mňoukání.

⁃ Horko, vedro, hic. A vlhko, takže je člověk furt upatlanej. Ale to je jedno.

⁃ Sousedi, příbuzný a kamarádi rodiny, co si mě pamatujou (a já si některý nedokážu po tý době zařadit, ale dělám, ze jo, aby měli radost). A taky lidi z vesnice, co se na nás jen tak smejou.

⁃ V obyvaku je v rámečku vystavena moje fotka a je tam i ta naše společná rodinná.

⁃ Ranní čaj, nebo čaj se sušeným mlíkem.

⁃ Malý banánky, který jsou úplně nejlepší.

⁃ Ravindovy srandicky.

⁃ Vrkání holoubků, který maj holubnik nad “koupelnou” = záchodem a sprchou venku na dvorku.

⁃ Sinhálština. Moje sinhálská slovní zásoba se mi vrátila během dvou dnů a přibyly mi slovíčka nový, třeba žába (gemba), ještěrka (hůna) a spousta dalších. Bejt tu delší dobu, naucim se plynule. Jen to písmo by mi asi dalo zabrat. Znaky, co vypadaj jak nějaký vesmírný malůvky.

Jedenáctej den odjizdime. K snidani placky rotti. Na nějakou dobu poslední. Moje uvítací i loučíci jídlo, který je pracný a jim ani moc nechutná, ale vědí, že je moje nejoblíbenější.

Loučení. Bolí to. Ale zase prijedu. A slibuju si, ze to bude dřív než za tři roky.

One Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.