Roadtrip po Itálii

Rodinná dovolená! Loni jsme jeli obytňákem na Slovensko (přečíst si o tom můžete tady) a letos jsme vyrazili s karavanem do Itálie. Rozdíl nebyl jen v destinaci a dopravním prostředku, ale taky v tom, že jela jen dvě Molnárčata – já a brácha. Kristýnka doufám příště chybět nebude!

DEN 1 – sobota

V sobotu 30.6. jsme vyrazili včas, přesně, jak bylo naplánováno. Dorazili jsme k jezeru Traunsee a ubytovali se v kempu, kterej byl přímo u jezera. Zapadalo slunce a zbarvilo dorůžova hory na jeho opačný straně, takže zatímco kluci parkovali a zajišťovali karavan, my jsme s maminkou šly fotit tu nádheru. Stejně bysme jim přece nebyly nic platný! 😀 Pak jsme se šli všichni projít kousek kolem jezera a dál do vesničky, kde byl hlavní dominantou samozřejmě kostelík. Rakouský vesničky jsou hezký, takový malebný. Zítra zítra budíček v 7:30! Jde se běhat a pak koupání v jezeře.

na cestě

DEN 2 – neděle

Jedna půlka posádky je aktivnější než ta druhá. Běhat jsem teda šla jen já s tatínkem. Cestou jsme minuli kostel uprostřed jezera a taky krásnej park, a tak jsme si trochu zaběhli (naběhli) a  v nohách měli nakonec o pár kilometrů víc, než bylo plánováno. Což ale nebylo vůbec na škodu, protože se nám aspoň chtělo víc do toho LEDOVÝHO jezera!

Měli jsme ten den v plánu dát si nějakou ferratu, ale podle předpovědi mělo pršet, proto jsme se rozhodli ujet na jih. Dojeli jsme až k Lienzi, což je městečko u hranic s Itálií. Bylo teplo, déšť nikde. Užívali jsme si svěží horskej vánek a válení u bazénu s výhledem na hory (schválně, kolikrát v tomhle článku padne slovo hory 😀 ale nemůžu si pomoct, jsou moje nejoblíbenější!). Při pohledu na ně jsem si přišla malinkááá, úplnej mraveneček.

boj o meloun

DEN 3 – pondělí

Mysleli jsme, že po snídani vyrazíme na hory. Vstali jsme brzo, zkontrolujeme předpověď a tam opět bouřky! No nic, tohle nemá cenu. Ať už jsme v Itálii, tam pršet nebude! Abysme celej den nestrávili jen na silnici, udělali jsme si exkurzi do Brixenu. Cituji mého tatínka: „Bydlet kousek od Havlíčkova Brodu a nepodívat se do Brixenu dost dobře nejde.“ 

Karel Havlíček Borovský byl náhodou v hezkým městě! Ale co naplat, zlatá klec je pořád klec. Bylo teplo, tudíž místo oběda jsme si dali letošní první italskou zmrzlinu (maminka teda ledový kafe, který bylo pomalu větší, než ona sama), a procházeli si město. Nejhezčí bylo náměstí a krásný tichý nádvoří kostela a pak jeden kluk, kterej mě zaujal tak, že jsem při chůzi málem narazila do tatínka, jdoucího přede mnou 😀

Odpoledne jsme dorazili k Lago di Garda a hned jsme se šli koupat. Viděla jsem tam vylízat z vody husu, co měla něco s nohou (identifikovala jsem to jako vnitřní zlomeninu), tudíž jsem se chystala započít záchrannou akci, nicméně husa zalezla zpět do vody.

italsky umíme plynně 

Po koupání jsme měli strašnej hlad. Kluci počkali, než se s maminkou načančáme a pak jsme vyrazili do městečka Malcesine. Konečně si dáme pizzu! Seděli jsme u laga, cpali se pizzou (my jsme měly s maminkou ještě tou dobou zábrany a daly si pizzu napůl a k tomu salát – aby bylo místo na zmrzlinu 😀 ), pak jsme si prošli město, došli k hradní věži a nakonec se přesunuli do parku, kde měl bejt koncert. Ani jsme od toho moc nečekali, ale bylo to úplně super! Hráli blues a rock’n roll a bylo to hrozně živý, plný energie. Maminka byla nejlepší tanečnice a potom, co mě jeden ze zpěváků vytáhl dopředu, ostatní šli solidárně se mnou a pařili jsme všichni 😀

me being me 😀

DEN 4 – úterý

Zdrhání před deštěm je už takovej náš standard. Opět místo ferraty nasedáme do auta a jedeme dál na jih. Moře je náš cíl!

Dorazili jsme k západnímu pobřeží, poblíž městu Pisa. Nic jsme si dopředu nezjišťovali, takže jsme dorazili do kempu, běželi celý nadšený na pláž… a zase z ní rychle utekli. Prosimvás, nikdy nejezděte na pláže poblíž Marina di Pisa. Je to past! Pláže jsou rozporcovaný pro jednotlivý hotely a kempy, oplocený, nemůžete si tam dát ani svůj vlastní ručník, nýbrž musíte na jejich připravený lehátko, pláž je pomocí kamennejch valů uměle upravená tak, že vlastně tvoří takový malý jezírka (to abyste si asi nenalokali, když přijde vlna…). Byli jsme úplně znechucený. Chtěli jsme dlouhou písečnou pláž a ne tuhle příšernost s tisíci lidma. Začala jsem googlit a naštěstí jsem nedaleko našla přesně to, co jsme chtěli. Volná pláž v přírodní rezervaci, kde je nějaký chráněný ptactvo. Ideální! Zítra jedeme tam a tady nás už nikdo nikdy neuvidí!

Večer jsme se vypravili do městečka Lucca, který dřív patřilo Karlu IV. Už jsme tam kdysi byli. Mně bylo tak 10 a pamatuju si z toho jen dobrou snídani a pak to, že mě posral pták a hrozně jsem vyváděla 😀 Dali jsme si nejlepší italskou večeři v zapadlým bistru, kam chodili jen místní, u kašny telefonovali s Kristýnkou, bezcílně se toulali městem, jedli zmrzlinu a užívali si probouzející se večerní italský renesanční město se skvělou atmosférou. Do Luccy musíte! Je tam nádherná katedrála, malebný uličky a kolem celýho města jsou hradby, kde lidi běhají, venčí psy a chodí bubnovat (potkali kroužek bubeníků, kteří prostě chodili po hradbách, pak se zastavili a v kruhu začali bubnovat).

ještě čekáme na těstoviny

 

 

 

DEN 5 – středa

Já, předchozí den: „Do Pisy musíme hlavně brzo ráno, ať to tam ještě není plný turistů!“

Haha.

Ráno jsme šli s Ladym koupit snídani a během kupování předraženýho chleba a foči (= focaccia) začal takovej (ale TAKOVEJ) slejvák, že jsme museli čekat v obchodě. Po chvíli se to trochu uklidnilo, tak jsme přeběhli do karavanu, snídali a přemejšleli, co dál. Naštěstí se počasí umoudřilo a krásně se vyjasnilo.

Šikmá věž se nachází na Piazza dei Miracoli, který je otevřený každej den od 9 do 9. Nebyli jsme tam teda na 9. ráno, jak jsem chtěla, ale zas tolik lidí tam ještě naštěstí nebylo. I když, že by bylo to náměstí prázdný, to se taky říct nedá. Pozorovat všechny ty lidi, jak pózujou a vymejšlí různý kreace s věží, je fakt sranda 😀 Já jsem se o to taky pokusila (to už k tomu asi patří), ale připadala jsem si vlastně dost hloupě, proto jsem nakonec prostě rovně stála před věží, aby vyniklo, jak křivá je. Je křivá hodně.

Největší ponaučení dne bylo, že PISA NENÍ JENOM ŠIKMÁ VĚŽ. Jako (ne)správný turisti jsme se vydali mimo hlavní náměstí, chodili postranníma uličkama, došli k řece, viděli místní univerzitu, hezký domy s balkonama a taky zabloudili a omylem prošli tamější nemocnici 😀 … To město je nádherný!

Největší perla celýho města byl ovšem malinkej obchod s lahůdkama, úplně kouzelnej. Pracoval v něm dědeček Giuseppe (jo, to jméno jsme si vymysleli), kterej byl jak z pohádky. Obchod mu patřil a šlo strašně znát, jak to všechno dělá s láskou. Nákup u něj byl jeden z nejlepších zážitků z celý dovolený! Měl tam všechny dobroty, který vás jen napadnou, od meruněk po šunku a sýry, čokolády, sušený rajčata, šampaňský, smažený bramborový kuličky s mozzarelou… My se spokojili s rajčaty, melounem a dál jsme koupili výbornej parmezán, nejlepší čerstvý pesto a skvělý šťavnatý olivy… Královský lahůdkářství všech lahůdkářství!

Z těch ingrediencí jsme si uvařili výborný těstoviny, konečně dojeli na nádhernou dlouhou liduprázdnou písečnou pláž, dotáhli tam ten hrnec s obědem a cpali se u moře. Krásanesmírná!

DEN 6 – čtvrtek

Strategie neutýct tentokrát před deštěm asi zafungovala, protože žádnej nepřišel, ani přijít neměl a my tak mohli nerušeně zůstat pár dní na místě, protože se nám tam hrozně moc líbilo a toužili jsme po pár dních klidu, kdy bude naše největší starost to, že už jsme přehřátý, tak musíme jít do moře, respektive jsme už moc rozmočený, tak musíme jít chvilku ven z vody. Pořádně se prohřát. Miluju ten pocit, kdy mi teplo od sluníčka prostupuje až do morku kostí. Takový hluboký těžký teplo, příjemný, dodávající energii a zároveň pocit příjemný unavenosti a klidu.

Celej den jsme strávili na pláži a k večeři měli tu NEJLEPŠÍ PIZZU POD SLUNCEM. Jmenovala se Blanc a její základ tvořila pizza quattro formaggi, na tom byly čerstvý rajčata, uprostřed smetana a mozzarela, to vše posypaný rukolou a na vrchu prosciutto crudo. Tuhle pizzu jsme si teda dali jen já s Ladym, maminka si bohužel dala nějakou ančovičkovou, což nebyla úplně nejlepší volba, nicméně zmrzlina, která následovala, to spravila. Byla jsem pak ale tak přecpaná, že jsem moc nemohla ani spát. „Zejtra si dám jen nějakej salát a v žádným případě ne zmrzlinu!“

Haha.

DEN 7 – pátek

Neodolali jsme a znovu se vrátili do Pisy, abysme nakoupili u kouzelnýho pána. Tentokrát tam byla i jeho paní. Byl to opět neskutečnej koncert, to jak strouhal parmezán, jak jednotlivý zboží balil do voskovýho papíru, jak všechno krásně vypadalo a vonělo… ach! Ráda bych vám sem dala adresu, ale zaprvý ji nevím a zadruhý…  kdo hledá, najde 🙂

Pak jsme jeli zase na pláž, opět zopakovali náš PPPP oběd (= pasta pesto parmigiano pomodoro) a užívali si poslední den na pláži, kterej byl tím nejdelším. Čekali jsme totiž na západ slunce. Byla to nádhera. Sluníčko zapadá za obzor, oranžová a pak růžová kulička, která když zmizí a myslíte, že je konec, teprve začne tu oblohu a mraky zbarvovat a vytvářet ty nádherný úkazy, kterejch se nemůžete nabažit. Symfonie.

Gelato? Dva kopečky, prosím.

 DEN 8 – sobota

Od moře se nám ani moc nechtělo. Písek, čistá voda, teplo… Ale s vyhlídkou toho, že poslední 4 dny strávíme v horách, se odjíždělo vlastně celkem snadno. Popojeli jsme k Trentu, do podhůří Dolomit. Kemp se nacházel ve vinařský oblasti. Vinice a starý hrady/zříceniny a kolem kopce, na jejichž vrcholcích byly hezký tichý vesnice a města se starýma kamennýma domama, barevnýma okenicema a kamennýma cestama.

Náš kemp se nacházel u jezera, který bylo ledovější, než to rakouský. Šli jsme se projít do vesnice, obdivovali, jak mají upravený zahrady a truhlíky s muškáty, hladili si koně a plánovali zítřejší den. Ráno si dáme výšlap, kde nás čeká krásnej výhled, pak sestoupíme dolů k vodopádům, pak si dáme siestu u jezera, následně se podíváme ke skalním pyramidám a na závěr pojedeme do města na pizzu.

Haha.

DEN 9 – neděle

Měl to bejt velmi akční, ale nijak zvlášť fyzicky náročnej den. Brzo dáno jsme popojeli z kempu do vesnice Bedollo, kde začínal výstup na Cros del Cuc – vyhlídkový místo s bílým křížem, odkud je rozhled na jezera, okolní kopce a vrcholky hor. Všechno šlo jako po másle. Sice bylo horko, ale cesta byla dobře značená, kopec se dal v pohodě zvládnout a po nějaký době jsme dorazili k vrcholu. Nádhera! Chvíli jsme se kochali, snědli si svačinu (Bez svačiny to nejde. Bez svačiny nic nejde.) a dali se na sestup dolů. Měli jsme projít vesnicí a pokračovat dál dolů ke Cascata del lupo (vlčí vodopády).

divoká orchidej

Podle popisu to mělo bejt 1,7 km, obtížnost level easy, cca hodinu a půl tam i zpět. Pohodička. Šlo se furt z kopce. Což je jasný. Aby člověk viděl vodopády, musí bejt asi dole pod nima žejo. Na to, jak se po cestě zpět budeme muset škrábat nahoru,  jsme radši moc nemysleli. Značky tu jsou, jdeme dobře, všechno ok. Tady prudce doprava! Co? Doprava? Vždyť to nikam nevede, není tu ani cesta, je tu jen nějakej hnůj! Aha, no tak to mají asi blbě, tak pokračujeme rovně po stezce. Jdeme a jdeme a už jdeme docela dlouho a vodopády nikde. Slyšíme šumění, myslíme si, že to možná už bude ono. Omyl! Je to jen říčka. Sakra, tak co je, přece to musíme najít, vždyť jsem četla plno recenzí, lidi psali, jak je to krásný, to není možný, že to nenajdeme! Šli jsme dál, přes devatero hor a došli jsme do vesnice, kde byl další ukazatel. Z kopce dolů, vodopády budou za 200 m. No sláva! Jdeme z hodně prudkýho kopce, lesem, klouže to. Nikde nikdo, ani žádný šumění. Jak se pak dostaneme domů? Radši na to nemyslet. Jdeme místo 200 m asi tak 2 km a najednou vidíme takovej čůrek vody, co teče po skále dolů. Aha. To přece není možný. Je takový sucho? Nemůže tady poblíž být ještě něco dalšího? Popojdeme kousek dozadu a vidíme to 🙂 Krásnej velkej vodopád. Asi nejvyšší, co jsem zatím viděla (já jich ale zatím neviděla zas tak moc, no). Sedíme, chladíme si nohy, svačíme a u toho se psychicky připravujeme na cestu zpátky. Bude to nahoru do prudkýho kopce v šíleným hicu. Nedá se nic dělat. No a tak jsme pochodovali, jeden za druhým a moc jsme nemluvili 😀 Největší sranda byla, když jsme vyšli u toho hnoje. Kdybysme tam předtím šli, jdeme tou kratší cestou a tolik se nám to neprotáhne. Nakonec náš tahle sranda vyšla na 15 km. Byli jsme úplně vyřízený. Ale myslím, že to bude rodinný stříbro a nikdy na to nezapomeneme. Kdybysme si k těm vodopádům dojeli autem, za pár měsíců už si na to asi ani nevzpomeneme. Takhle to bylo fakt intenzivní a vrytý do paměti to budeme mít nafurt.

tatínek dobyvatel 🙂

Vrátili jsme se do kempu, odpočinuli si u jezera a rozhodli se, že zvládneme i ty pyramidy a město. Já jsem ty pyramidy chtěla hrozně moc vidět. Pyramidy Segonzano jsou přírodní pyramidy ledovcovýho původu, starý až 50 tisíc let. Dosahují výšky až 20 metrů a některý z nich chrání takovej kamennej klobouček. nebudou tu napořád, protože jejich eroze rychle postupuje. Dorazili jsme na místo pozdě odpoledne. Kasa, kde prodávají vstupný, už nefungovala, ale branka byla otevřená, tak jsme šli. V oblasti jsou 3 skupiny pyramid, z toho první je celkem blízko a další dvě jsou vzdálenější. Všichni prohlásili, že na ty vzdálený po tom šíleným výšlapu fakt nejdem. Já jsem chtěla teda vidět aspoň tu první skupinu. Sotva jsem se vyškrábala do toho kopce, začlo kolem mě něco bzučet. Nejdřív jsem si myslela, že to jsou jen mouchy, pak včely a nakonec jsem zjistila, že jsou to hovada! Bylo jich tak 30 a byly OBŘÍ! Mezitím se za mnou začali škrábat i naši, ale to já už letěla směr dolů, máchala kolem sebe rukama, oni nechápali, co se děje, jestli jsem se zbláznila, nebo co? HOVADA! To už jsme teda pádili z kopce všichni tři a brácha seděl dole na lavičce a mohl se potrhat smíchy, což se mu vůbec nedivím 😀 Utekli jsme do auta, vyhnali z něj poslední hovado a ujeli pryč.

Kromě vinic je tu hodně hradů a zřícenin. Jeden takovej rozpadlej hrad jsme si vyhlídli a jeli se na něj podívat. Jednalo se hrad Segonzano, kterej byl předlohou známýmu malíři Albrechtu Dürerovi – pro srovnání se podívejte na obraz tady. Dostat se tam nebyl problém, stačilo jen otevřít branku, sednout si doprostřed bejvalý kuchyně (nebo ložnice?) a jen tak rozjímat při pohledu na zapadajícím sluncem osvětlený úbočí kopců s vinnou révou.

Den jsme zakončili poslední italskou pizzou a usnuli jak koťata.

DEN 10 – pondělí

Desátej den nám tatínek naplánoval okružnou jízdu Sella Ronda, kolem horskýho masivu Sella. Stoupáme nahoru a dolů, klikatou cestou po úbočích hor a míjíme čtyři sedla – Passo Gardena (2121 m.n.m.), Passo Campolongo (1875 m.n.m.), Passo Pordoi (2239 m.n.m.) či Passo Sella (2240 m.n.m.). Ty výhledy jsou nepopsatelně krásný a já si znova a znova uvědomuju, jak hrozně moc miluju hory. Vždycky mě to vlastně až překvapí, jako kdybych to pozapomněla a pak si najednou úplně přirozeně uvědomila, že přece jo, tohle vím, to není nic novýho, že jsem v horách tak ráda. Čemu se divím?

Bylo to nejkrásnější zakončení dovolený, jaký mohlo bejt. Užívali jsme si jízdu serpentinama a krásný výhledy. Dokonalý souznění. A taky horský krávy.

DEN 11 – úterý

Cesta domů. Vybalování. Návrat do reality. Už bych zase někam jela! Tak kdy?