Mallorca, Španělsko

Mallorca stopem a přechod pohoří Tramuntana po GR 221 (den 1. – 4.)

Už je to pár dní, co jsme se s Míšou vrátily z Mallorcy. O tom, proč a jak jsme tam jely, si můžete přečíst tady. Co jsem si na cestu kromě pár švestek sbalila, jsem popsala zde. Procestujeme Mallorcu stopem, spát budeme většinou někde venku a půjdeme i část treku GR 221. Máme 9 dní, proto ho nestihneme celej (má 120 km, tudíž je tak na 8 dní) a navíc je léto a ten trek se většinou chodí na jaře a na podzim, protože není takový vedro, prameny vody nejsou vyschlý a fungujou tzv. refugia, neboli noclehárny – jakýsi záchytný body, kde se můžete umejt, dopustit si vodu, najíst se a přenocovat tam. Nic z toho v létě neplatí, tudíž jste odkázaný na sebe a na svoje zdroje, a proto je ujití celýho treku trochu komplikovanější. No a jak jsme se tam teda měly a co všechno jsme zažily? První čtyři dny si můžete přečíst právě teď a další části budou následovat.

Copánky jsou na vejlet ta nejpraktičtější věc! Měla jsem jich 6 a upletla mi je moje nejšikovnější sestřička <3

DEN 1: HUDEBNÍ

Počet stopů: 8

Den první byl pěkně dlouhej. Začal vlastně hned po půlnoci, co jsme dojely do Vídně a čekaly do 5 do rána na letadlo. Nejdřív jsem se snažila nějak složit na letištní sedačky, ale po chvíli jsem byla tak rozlámaná, že jsem si prostě vyndala spacák, zalezla si pod sedačky (aspoň mi nesvítilo do očí), vrazila si špunty do uší a usnula 😀 Jako jo, lidi koukali divně a vlastně nevím, jestli se za mě Míša trochu nestyděla, ale sakra, přece když trávim noc na letišti a mám spacák = můžu se vyspat, nevidím důvod, proč místo toho vsedě trpět a několik hodin bdít.

Přiletěly jsme na ostrov kolem osmý ráno a v plánu bylo dostat se do horskýho městečka Valdemossa. Stopem. Chvilku jsme bloudili v letištním areálu, než jsme našly tu správnou výjezdní cestu a správnej směr, kterým potřebujeme jet. Ale povedlo se. Zbejvalo jen potlačit pocit určitý nepatřičnosti a studu z toho že „škemráte“, ať vám někdo zastaví a někam vás popoveze. Potlačily jsme ho celkem rychle, protože nám byl fakt hic a už jsme se viděly na snídani a pak u moře.

Po cca 5 minutách nám zastavil pán, kterej neuměl anglicky, ale jakousi lámavou španělštinou jsem mu vysvětlila, kam potřebujeme. Pochopil, a sice nejel až do cíle, ale vyhodil nás na fajn místě, kde stačilo zvednout palec a hned stavělo další auto. Juchů!

Vezl nás tzv. disco dědek. V autě hrála hlasitá (HLASITÁ!) elektronická hudba a jel celkem svižně (celkem dost), ale jeho ženě, co seděla vepředu, to zjevně nevadilo a nám vlastně taky ne. Dovezl nás do centra městečka, kde jsme narazily na pěknou kavárničku pod starým olivovým stromem – jmenovala se Olivo milenario. K snídani jsme si daly typickou španělskou omeletu (vlastně zapečený brambory s vajíčkem) se španělským rajčetem a olivama. A kafe.

Pak jsme si prošly městečko. Teprav se probouzelo a my byly rády, že ještě není plný turistů.

Pak se nám zachtělo k moři. Nejdřív nás vezl kluk, kterej poslouchal rockovou muziku. Zastavil nám na místě, odkud byl krásnej výhled na moře a byla odtud vidět i pláž, na kterou jsme měly namířeno. Už ať tam jsme! Stoply jsme si starýho pána, co poslouchal klasickou hudbu, konkrétně Strausse. Říkáme si, že je zajímavý, jak každej poslouchá něco úplně jinýho. Což je samozřejmý, ale ten den prostě nebylo ani v jednom autě ticho a nikdo neposlouchal třeba jen tak radio, prostě všichni nějakou svoji oblíbenou hudbu.

taamhle na tu pláž jedeme!

Pláž byla super. Oblázková a bylo na ní jen pár místních. Voda byla průzračná, nikde žádný medúzy… K obědu jsme si daly sušenou šunku, bagetu a rajče a bylo nám krásně. K večeru se přesouváme do města Esporles, kde máme domluvený ubytování v hostelu. Potřebujeme se vyspat, abysme měly hodně síly na následující den. Chystáme se ujít 20 km!!

je libo víno?

DEN 2: KDYŽ SI MYSLÍŠ, ŽE UŽ PŮJDEŠ Z KOPCE, JDEŠ ZASE DO KOPCE. A KDYŽ UŽ JDEŠ Z KOPCE, JE TO TAK OTRAVNÝ, ŽE SI PŘEJEŠ JÍT ZASE DO KOPCE.

Počet stopů: 1
Počet km v nohách: 20

Nasnídaly jsme se, nabraly svačiny, napustily dostatek vody (camel bag byl nejlepší nápad, děkuju tati, žes mi to připomněl a půjčil mi ho!) a vyrazily z Esporles stopem do Valdemossy. Došly jsme na konec města a už to začalo. Nahoru a dolů a pak zas nahoru a dolů. Prvních 15 km teda spíš jen nahoru. S plnou polní. Ve vedru.

„Tyvole, to je hic!“
„To nedáme.“
„Dáme.“
„Jsme blbý, lidi tohle chodí na jaře ve 20 stupních, ne v srpnu skoro ve 40!“
„Doprčic ten kopec je nekonečnej!“ (ve skutečnosti jsme používaly jiný výrazy, ale nechci tady bejt tak vulgární)
.
.
.
„Jeee! Ježiši to je nádhera! Panebože to je krásnej výhled! To je taková krása! A nejlepší je, jak tu nejsou žádný lidi! To je tak super!“
„Jdeme dál!“

divoký kozy

Naštěstí jsme procházely olivovým hájem a pak lesem, takže na nás ani moc nesvítilo. A když jsme se konečně vyškrábaly na vrchol a chodily po hřebenu, hezky tam foukalo. Na vrcholu jsme potkaly Čechy. Holku a kluka. To, co se jevilo jako nevinné národní setkání, ve skutečnosti odstartovalo celou kaskádu problémů! To vám bylo tak. Věděly jsme, že někde má být odbočka doprava. Jdeme, jdeme a vidíme dva lidi.

Blížíme se a jeden z nich už z dálky volá: „Ahój!“
Ptám se: „Vy jste Češi?“
„Jsme!“
„Aha, čau!“

Šli trek opačným směrem, než my. Oba měli obrovský bágly, který byly ale skoro prázdný.

„Je to do Valdemossy ještě daleko?“, ptají se nás.
„No jako celkem jo, ale budete to mít z kopce, to bude v pohodě.“
„Vy to teď do Deiá taky budete mít už jen z kopce.“
„Jo fakt? No tak super! To se těšíme!“
„Je tam někde po cestě voda?“
„No to fakt není, všechno je vyschlý. Vy nemáte vodu????“

Ukázalo se, že jsou oba dva trošku mimo. Holka se svěřila, že ten její batoh byl tak těžkej, že si nedovedla představit s ním ten trek jít, tudíž tam někde u cesty nechala knihu, zápisník, mikinu, vařič a ŠUSŤÁKOVKU.

„Cože?? Ty sis brala na Mallorcu šusťákovku?“, ptám se jí a nevěřícně na ní koukám.
„Jo no, mně nějak nešlo odjet na hory bez šusťákovky.“

Aha… Tak já nevím. Přece jsou hory a hory. Jasně, kdybych jela do Tater, větrovku si taky vezmu. Ale hory na Mallorce tak vysoký fakt nejsou a i v noci je tam hic. Tam prostě není potřeba ani tričko s dlouhým rukávem, natož šusťákovka! Kdybych jela v létě k moři do Norska, asi se obleču jinak, než když bych jela k moři do Itálie, ne? Achjo… 😀

No nic, rozloučili jsme se a šli opačným směrem. Jenže jsme s Míšou najednou šly už celkem dlouho a nějak se nám to přestávalo pozdávat. Odbočka nikde. Vytáhnu mapu a vidím, že jsme si sakra zašly asi 2 km. Minuly jsme tu odbočku!!! Vracíme se. Do kopce. Dopr****! Kde jako byla ta odbočka, že jsme ji minuly? Hádejte. Odbočky na treku jsou značený takovým dřevěným kolíkem s červenýma šipkama. My kolík neviděly, protože o něj měl opřenou krosnu ten Čech! Asi si to neuvědomil, no. Ale naštvaný jsme byly docela dost. Ještě, že to bylo na vrcholu tak hezký!

tzv. sloní skála

Následoval příšernej sestup do vesnice Deiá, která je registrovaná v UNESCU. Krásná malebná horská vesnička, ke který ale vede z hor odporná cesta. Chůze z kopce je fakt otravná a BOLÍ.

tak šup dolů a neuklouzni

Ale zvládly jsme to. Teď už zládneme fakt všechno! K večeru jsme se vykoupaly v moři a pak jsem nám našla luxusní místo na spaní s výhledem, kterej nemá ani ten nejpřehvězdičkovanější hotel!

DEN 3: BOLÍ MĚ NOHY A CHCI LEŽET NA PLÁŽI, ALE NAKONEC JDU 16 KM

Počet stopů: 3

Po tom včerejším výšlapu jsme doufaly, ze se vyspíme, ale nakonec jsme měly celou noc velmi intenzivní party s komárama. Nezamhouřily jsme oka. Tudíž jsme si na dnešek nepřály nic jinýho, než se vypláznout na pláž a celej den ležet (spát) a koupat se. Původně jsme chtěly do Port de Soller, ale stop nám nešel a navíc to bylo daleko a taky přecpaný lidma, takže když nám jeden kluk poradil, ať radši jedeme na nedalekou malou skrytou pláž, vydaly jsme se tam. Byla skrytá teda pořádně. Aby se k ní člověk dostal, musel sejít dolů z útesu, což bylo celkem nebezpečný s těma našema batohama. Ale už jsme prostě chtěly bejt v tý vodě!

Ta pláž byla vážně nádherná. Teda pokud se tomu dá říkat pláž. Spíš to byly takový útesy. Voda byla krásně čistá a koupání jako z pohádky, akorát tam byly žahavý medúzy, což jsme se dozvěděly díky tzv. lovci medúz. To byl cca 55 letej chlap, kterýho nejdřív jedna při plavání žahla, on úplně křičel a třepal se ve vodě a já nevěděla, co se dějě, až jsem pak viděla ten příšernej rudej flek na noze a to, jak tam pak celej zbytek dne skákal z útesu na útes, číhal na medúzy a jakmile nějakou spatřil, síťkou ji vylovil, plesknul s ní o kámen a nechyl ji vysušit. Na jednu stranu mi jich bylo líto, protože moře patří jim, ne nám. Oni jsou tam ve svým přirozeným prostředí, my se jim tam cpeme a když do nich omylem narazíme (nejsou vidět, jsou průsvitný, jak nějaký plastový sáčky), tak prostě v rámci svýho obrannýho mechanismu žahnou. Na druhou stranu jsem ale spálená bejt nechtěla, i když tak hrozný to prej není. Stačí, když vám pak inkriminovaný místo někdo počůrá nebo ho opláchnete mořskou vodou a ten sliz setřete např. kreditkou. Ale záleží, jakej druh medúzy to je.

Den 4: ZE SEVERU NA JIH

Počet stopů: 1

Část treku z Deiá do Solleru byla krásná. A vůbec ne tak náročná, jako část předchozí. Měla asi 13 km a ty kopce nebyly tak strašný. Šlo se lesem a míjely jsme horský stavení, potkávaly divoký kozy, toužily si utrhnout citrony, který rostly všude kolem, a užívaly si nádherný výhledy.

Ze Solleru jsme pomalu ani nestačily zvednout palec a už zastavovalo auto. Novej Mercedes a v něm chlap, tak 40 let. Jedem. Nejdřív se zdál fajn. Říkal, že je z Kosova, bejvalej pilot (nejspíš kecal). Žije na Mallorce už přes 20 let a máme štěstí, jede skoro až do místa, kam jedeme my! Super! No jenže pak začal mít divný řeči, jakože ať si dáváme pozor na lidi, že Španělé jsou nebezpečný, že tu každej měsíc dvě holky umřou (jo aha, zajímavý), že je to na Mallorce divoký blaaa blaaa. Schválně jsem mu neřekla, kam přesně jedeme. Po zbytek cesty jsme měly docela divnej pocit a já pečlivě sledovala, jestli jedem tam, kam máme. Vzal nás přesně tam, kam jsme mu řekly a odjel. Každopádně ty jeho řeči byly dost mimo a dohodly jsme se, že s podobnejma týpkama už rozhodně nikdy nepojedeme. Když zastaví, řekneme heslo „sušená šunka“ a stopneme si někoho jinýho. (Sušená šunka proto, že jsme ji jedly s pečivem a rajčatama snad každej den :D)

Dojely jsme na pláž na jih od hlavního města. Na místo, kam nikdy nikdo nejezděte. Vážně. Pláž sice pěkná, ale hodně lidí. Ale jakejch lidí! Německý a holandský puberťáci, co si kupujou kýble (opravdový plastový kýble, co se používají na vytírání podlahy) a pak z nich na ulicích pijou. Místo mluvení řvou. Jsou jak utržený ze řetězu. Chlastají ve dne v noci, v každý ruce flašku vodky a když ji na chvíli položí, vezmou nějaký železo a mlátí s ním do věcí na ulici…

Rychle odsud pryč! Kam jsme se přesunuly napíšu v dalším díle  – edit: pokračování tady 🙂

2 thoughts on “Mallorca stopem a přechod pohoří Tramuntana po GR 221 (den 1. – 4.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.