Nizozemsko

Kostely v Holandsku aneb knihkupectví, hospoda a lodě

Holanďani mají zvláštní zvyk, a to ten, že vezmou kostel a udělají z něj místo, který slouží najednou k úplně jinýmu účelu, než sloužilo původně.

Například v městečku Zwolle je kostel, kterej už není kostel, nýbrž je z něj knihkupectví. Pravdou je, že v krásnějším knihkupectví jsem ještě nebyla! Jednu část kostela knihkupectví tvoří kavárna a druhou knížky, přičemž ta část, kde jsou knihy, má několik pater. Můžete si tak prohlídnout celej ten prostor mnohem líp. V čele jsou samozřejmě varhany, který jsou nablýskaný a jako nový. Spojení knih a klidný, majestátní atmosféry kostela, je fakt zážitek. Měla jsem chuť koupit si všechny knížky, co tam mají a pak jen sedět v kavárně a číst. 

 

roztomilosti

těžítka

Vždycky jsem si přála těžítko!

Druhej kostel, co už není kostel, máme v Utrechtu a zmiňovala jsem se o něm tady. Tentokrát je to přeměna trochu kontroverznější. Z kostela udělali hospodu a kavárnu, kde je asi 20 druhů piv. Nad vchodovýma dveřma je soška Ježíše, nad barem taky a v čele samozřejmě nechybí varhany.

Spojení kostela a knihkupectví mi připadá hezký a i tak nějak v symbióze (i když ještě lepší by možná byla knihovna?), ale ta hospoda se mi nejdřív zdála trochu zvláštní.  Kostelů je ale docela hodně a je lepší je využít, než aby byly prázdný, smutný a třeba i zchátralý. Jak ten s knihkupectvím, tak ten hospodskej, oba jsou krásně udržovaný a pořád je v nich plno lidí, kteří chodí sem a tam, protože hledají knížku, která měla být támhle, ale není, štěbetají, popíjejí, jedí dortíky, přemýšlejí…  Člověk vybírá knížku pro sebe, aby se něco novýho naučil nebo se jen tak inspiroval (nebo obojí), kupuje knížku někomu jako dárek, čímž udělá radost sobě i někomu dalšímu. V hospodským kostele můžou sedět lidi na prvním rande (což je vlastně pro první rande hezký místo), nebo staří známí, co popíjejí a vzpomínají na to, co vyváděli před pár lety. Jo, občas se tam asi někdo opije, vykřikuje a nechová se zrovna slušně… ale když se nad tím zamyslím, může se stát, že někdo sedí v kostele, slušně se chová, ale jeho myšlenky jsou vlastně ošklivý a zlý. Takže ať si je klidně v kostele hospoda (nebo technoparty), nijak mě to nepohoršuje.

A do třetice je tu tentokrát kostel, co je pořád ještě kostel. Nachází se v malý rybářský vesničce jménem Marken a zvláštní na něm je, že v něm není ani jeden kříž. Ani jeden. Všude jsou totiž lodě. Modely lodí, plachetnic. Visí ze stropu a trámů nad lavicema a největší loď je pak u oltáře. Celej ten kostel je zasvěcenej lodím a rybářům a námořníkům.

oltář

Přišli jsme se do něj schovat před deštěm. Posadili jsme se do lavic, který byly modrý, a čekali jsme, až přestane pršet. Bylo tam teplo (což normálně v kostele nebejvá, ale tady bylo teplo jak doma u kamen) a veselo (což normálně v kostele taky není). Hrozně moc se mi tam líbilo. Někdo hrál na varhany veselý melodie a občas udělal chybu, což bylo milý. Navíc jsem pozorovala ty lodě, co všude visely a taky starý fotky rybářů, co byly umístěný na zdech… Celý to působilo tak lidsky a přátelsky a bezpečně, čišelo z toho přijetí a taky naděje a víra, že se člověk vrátí z plavby (cesty) v pořádku domů. Pokoj, klid a světlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.