Amsterdam,  Nizozemsko

Jak jsem málem přišla o počítač aneb nečekej a neodkládej! + výlet do Amsterdamu

Byl pátek odpoledne a já jsem měla na stole otevřenou lahev s vodou. Máme tu na bytě totiž jen malý skleničky a já piju hodně, takže bych nedělala nic jinýho, než lítala pro vodu. Ve škole jsme ale vyfasovali univerzitní lahev, tak piju z ní. Tohle osudný odpoledne jsem byla líná ji zavřít. Víčko leželo vedle a já jsem se na něj po každým napití podívala a hlavou mi proběhlo, že bych ho měla použít čili tu lahev zavřít. Přece jen mám na stole počítač, mobil..
Odpoledne ubíhalo, víčko pořád leželo vedle lahve. „Tak, zavřu okno a pak tu lahev!“  Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Do lahve jsem strčila, voda se vylila a počítač zkratoval. Naštěstí zálohuju, ale i tak se mi nehodilo přijít o počítač, ono se to nehodí tak nějak nikdy, lepší  je ty peníze využít například na nějakej výlet!
No nic, nechala jsem ho vyschnout, trochu vyfénovala a druhej den jsem jela za klukem, kterej počítače opravuje. Moc nadějí tomu nedával, ostatně já taky ne. Nicméně stal se zázrak a funguje! Takže otázka zní – kam pojedu na výlet? 😀
Nejhezčí bylo, že když jsem dorazila zpátky na byt, měla jsem v pokoji na stole 3 počítače – spolubydlící mi je tam nechali se vzkazem, že můžu používat jejich, kdykoli budu potřebovat.

Oslava narozenin 🙂

Tenhle příběh má jasný poselství, ačkoli je to tak trochu klišé. Člověk nemá na nic čekat. Odkládá a odkládá a pak už je najednou pozdě a lituje toho, co měl (a mohl) udělat, ale neudělal a teď, když by to tak rád udělal, tak už to udělat nemůže. Kéž bych se z toho (nejen já) poučila!

Tři čarodějnice – Češka, Katalánka a Finka 😀

No a teď něco zábavnějšího – Bára a Liba v Amstru!

Přijela mi Liba! Sraz byl v Amsterdamu, což byla pro nás obě jeho první návštěva a celý dva dny, který jsme ve městě strávily, byly tak surrealistický, že se to nedá ani popsat, proto se nebudu o jejich popis ani snažit 😀 Postačí následující body, ze kterých bude, myslím, všechno jasný. Teda nejasný. Chci říct, že bude jasný, jak nejasný to bylo 😀

Uličník přijel brzo, tak má místo s tulipánama fotku s cibulema.

  • Začalo to tím, že jsme měly sraz na hlavním nádraží u meeting pointu. Liba byla na nádraží dřív než já. Bohužel nemohla smluvený místo najít a paní na informacích taky nevěděla, že tam vůbec nějaký speciální místo, kde si lidi dávají sraz, je. Do toho se Libě vybil mobil a já jsem netušila, kde je a ona nevěděla, kde jsem já. Hrozilo, že se nikdy nenajdeme, ale co se nestalo – najednou jdeme proti sobě! Začátek dobrý, všechno dobré.

  • V hostelu byla cedule s nápisem, že si nesmíme na pokoj nosit jídlo, protože mají ve městě „mouse problem“. No nic, jídlo jsme si tam stejně nosily, ale byly jsme pořád hladový, takže myši neměly šanci se k jídlu dostat, protože tam vlastně žádný nikdy nebylo.

Tak co si dáme?

Vafli!!

  • Můžete si koupit zelenou zmrzlinu. Ovšem je to spíš lákadlo pro turisty a žádnej účinek to mít nejspíš nebude.  Ale je to cool. Doslova.

  • Šly jsme na párty a kolem hopsal takovej malej a zavalitej (tzn. vůbec ne typickej) Holanďan a pořád do nás nějak šťouchal a otravoval. Škaredě jsem se na něj podívala, aby toho už jako nechal a on řekl: „Sorry Bara!“ Přitom nemohl znát moje jméno, prostě nemohl! Nebo jo?

  • Liba si zamilovala stroopwafels a snědla jich asi tak milion a teď už je zpátky v Berlíně a vzpomíná na ně chudinka tak často, že jí tam snad nějaký pošlu.
  • Na pokoji v hostelu byl s náma jeden chlap z Ugandy, kterej se mě ptal, kam si myslím, že půjdu po smrti. Když jsem řekla, že nevím, že třeba nikam, tak se mi snažil vnutit, že půjdu buď do nebe, nebo do pekla. Tak kam teda? 

  • No a zbytek pokoje tvořili Španělé. Bylo jich asi 6. Když jsme přišly z párty, to, jak tam leželi naskládaný na palandách nám přišlo tak srandovní, že jsme to nevydržely a musely se tlemit a všechny jsme tím záchvatem smíchu vzbudily. Ovšem oni nám to oplatili. Po pár hodinách spánku totiž začala španělská diskotéka. Hoši se chystali do města a pouštěli nahlas španělský disco písničky. Třeštila nám hlava. Ale ono už bylo stejně dopoledne a musely jsme už z hostelu pryč, takže se to vlastně hodilo.
  • Nejlepší atmosféra byla u Rijksmusea – pán hrál na violloncelo a kousek od něj kluci trénovali triky na skejtu a pouštěli nějakou svojí hudbu a celý to krásně ladilo. Klid a zároveň bláznivost. Amsterdam.

Noha

A pár fotek:

Red light district – neboli holky ve výlohách (v těch s červeným světlem).

Krásanesmírná!

Dobrý den!

Růžový mráčky a rozkošný baráčky

Ozdob si kolo

NEMO – muzeum vědy a techniky

Tak kde je ten můj barák?

Tady je!

Na blešáku najde člověk různý věci…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.