Island

Duhovej den

Velikonoční pondělí pro mě bylo pracovní. Kdybych byla doma, mám budík na sedmou, musím chystat chlebíčky, připravit pentle, dozdobit vajíčka, přichystat panáky a taky trochu nazdobit sebe. Tady ale koledníci nechodí, tudíž jsem v půl osmý vstala a bez obav, že mě cestou někdo zmlátí pomlázkou, vyrazila do kavárny, kterou jsem měla ten den otvírat. Mám tam být v půl 10. a všechno připravit tak, aby mohli od 10 lidi chodit na kafe. Ta půlhodina, kdy jsem tam sama než přijde kuchař a začnou chodit zákazníci, je moje oblíbená. Teda hned po překonání trochu nepříjemnejch 30 sekund, kdy musím po odemknutí dveří běžet dozadu a správně zadat přístupovej kód, čímž vypnu alarm. Pak už je to dobrý. Vynesu popelník a lavičky ven před kavárnu, rovnám stoly a židle, pouštím si svoje oblíbený vinyly (nebo objevuju nějaký nový), zalejvám kytky a piju dobrý kafe.

Tohle ráno bylo o to lepší, že místo obvyklýho šedivýho nebe a kapek deště svítilo konečně asi po týdnu sluníčko a zpívali ptáci. Ve vzduchu bylo cítit něco novýho. Bylo to takový to první ráno po dlouhý zimě, kdy je sice ještě trochu chladno, ale sluníčko už má sílu a jeho paprsky vás hřejou a vy víte, že teď už bude konečně teplejc, že přichází jaro a zima je na nějakej čas pryč. Reykjavík byl v tenhle sváteční den klidnej (ne že by teda jindy nebyl, je to malý klidný město a ráno obzvlášť) a já jsem si přála, aby byla ta cesta delší než asi 3 minuty chůze od domu, a já tak mohla bejt na tom sluníčku o trochu dýl.

Ve 4 jsem šla z kavárny na dvě hodiny domů a pak zase do práce – tentokrát do restaurace. Stůl číslo dva je v ní ten nejoblíbenější. Je kulatej, pro dva lidi a s výhledem na moře. Tentokrát u něj seděl pár, mohlo jim být kolem 50 let. Nejdřív jim jeden chod nesla Fedrica, další já.. oni spokojeně jedli, pili víno… a my dvě si povídaly, protože ten večer tam moc lidí nebylo, tudíž nebylo moc co dělat. Najednou se chlápek otočí a volá na nás, ať za ním jdeme. Úplně v nás hrklo. Sakra, co je špatně? Má v talíři vlas? Něco jsme spletly? Co se mu nelíbí?

Je zvláštní, jak člověk od cizích lidí tak nějak automaticky očekává něco špatnýho, nepříjemnýho, nějakej problém. Přicupitaly jsme k těm dvoum lidem, spokojeně večeřícím a koukajícím na moře, se strachem, že je nějakej průser. Ti nám ale s rozzářenejma očima a skoro až dětskou radostí ukazovali, ať se podíváme z okna, že je tam nádherná duha! Nacpaly jsme se k nim k oknu, abysme viděly, a radovaly se s nima 😀 Byli jsme v tu chvíli všichni 4 jak nějaký děti, který vidí malej zázrak. Konec duhy směřoval kamsi do moře, teda ne kamsi, viděli jsme přesně, kam směřuje a vážně diskutovali o tom, že na konci duhy je přece poklad, tudíž tohle je něco jako výhra v loterii a plán po večeři (v našem případě po šichtě) je jasnej. A jo, vím, jak duha vzniká a vím, že je to prostě jen lom světla, ale stejně pro mě bude duha vždycky něco úžasnýho (a stejně asi neznám nikoho, kdo by viděl duhu a jen tak nad ní mávnul rukou, jakože hm, dobrý no, a co?)

Pak jsme je nechali dál v klidu večeřet a vrátily se k našemu štěbetání a celej zbytek večera jsme se usmívaly. Nejenom tak uměle, ze slušnosti k zákazníkům, ale opravdově, navenek i vevnitř. A přitom taková blbost, co?

Kolem devátý večer už v restauraci nikdo nebyl, tak jsem šla domů. Dny se tu prodlužují hrozně rychle. Když jsme v půlce března přijeli, byla tma už kolem půl osmý a teď se stmívá až v 10. Vyšla jsem z práce a ta duha tam pořád byla, takže jsem ji aspoň mohla vyfotit a sdílet tu svoji radost s ostatníma. Po cestě jsem navíc potkala svoji učitelku jógy, se kterou jsme se rozplývaly nad nádherným západem slunce. I když mě z toho celýho dne už trochu bolely nohy, šla jsem zlehka, bez starostí, bez tíže.

Byl to vlastně úplně obyčejnej den. A přitom tak neobyčejnej! Štěstí právě teď a právě tady.

Díky za každý nový ráno.

1 thought on “Duhovej den

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.