Island

Polární záře

Vždycky jsem si přála ji vidět. Když jela před 3 lety za Lindou do Helsinek, doufala jsem, že ji uvidím. Neviděla, protože zrovna nebyly příhodný podmínky, bylo už moc světla a navíc ve městě ji uvidíte kvůli světelnýmu znečištění těžko.

Pak jsem byla všude možně, jen ne na severu, což se ovšem před měsícem s odstěhováním se na Island změnilo, a tak jsem doufala, že se mi přání konečně splní! Vzhledem k tomu, že na Islandu od dubna přibývá světla, přičemž cca v půlce června je tma všehovšudy jen 3 hodiny, byl březen poslední měsíc, kdy jsme měli šanci ji vidět. Co když zrovna bude, ale já budu v práci? Co když vůbec nebude? Co když se nikam mimo město nedostanem, takže ji zase neuvidím?

Existuje aplikace Aurora, která ukazuje, kolika procentní šance je, že záři na tom kterým místě uvidíte. Závisí to totiž na několika faktorech – musí bejt tma, jasná obloha, vysoká solární aktivita a samozřejmě čím míň světel kolem, tím líp. No, to ji asi z Reykjavíku neuvidíme.. budeme muset naplánovat noční výšlap někam mimo město…

Viděli jsme ji přesně za 4 dny po našem příjezdu. V Reykjavíku. Končila jsem v kolem jedenáctý večer v práci a Mari mi psal, že mi jde naproti, protože je velká šance vidět polární záři! A v přístavu, kde pracuju, je přecijen o trochu míň světla, než přímo v centru. Že by dneska?

Koukali jsme na oblohu, mohli jsme si oči vykoukat a jakejkoli mráček nebo šmouha na obloze nám přišla zelená… to je určitě ono! Je to ono? Achjo, no beztak to je ono, ale my to nevidíme, protože jsme ve městě, kde je plno světel. Popojdeme támhle, tam je větší tma! Chodili jsme po přístavu sem a tam, až jsme se rozhodli vrátit na původní místo, přelízt zídku a doskákat po kamenech co nejdál od pouličních světel, skoro k vodě.

Byla krásná. V lehounkejch zelenejch šatech tančila po obloze a ladně se vlnila v záři Reykjavíku… magická. Zelená! Moje nejoblíbenější barva. Vyfotit moc nešla a natočit už vůbec ne… ale stejně bylo lepší ji pozorovat.

V jeden okamžik měla ta záře podobu štiky. Štičí hlavy. Vzpomněla jsem si na děduDěda byl rybář. Když jsme jezdili v létě do mlejna na Sázavu, sedával u řeky a chytal. Když jsem byla trochu větší, koupil mi rybářskou výbavu a učil mě na rybnících rybařit. Měla jsem svůj prut, svojí stoličku… ani nevím, kolikrát mi musel chudák namotávat prut znova, protože jsem místo do vody nahodila do stromu a celá návnada se pak samozřejmě urvala… Stejně seš všude pořád se mnou <3

 

I když to nebyla taková ta líbivá jasná polární záře někde nad vodopádem, ledovcem, nebo lesem, byla to pro mě ta nejhezčí, jaká mohla bejt.

1 thought on “Polární záře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.