Srí Lanka

DENÍKY Z CEST – SRÍ LANKA – DEN 3. (Minneriya) aneb já a sloni

Po dvou dnech odpočinku a válení se u moře na překrásný pláži na východním pobřeží (viz deník z prvních dvou dnů – tady), jsem se zase vydala na cestu. Večer před odjezdem jsem si sbalila krosnu (už v tom mám cvik a mám to sbalený raz dva a přesně vím, co kde mám a všechno mám prakticky umístěný přesně tak, abych to v případě potřeby jednoduše našla a vytáhla) a spát se mi ještě nechtělo, tak jsem se vrátila na zahradu hostelu a připojila se k ostatním. Pili jsme arak a Ruwan nám povídal, jak je to na Srí Lance s dodržováním předpisů 😀 Tak třeba říkal, že když je opilej a potřebuje na motorce někam jet, nebere si helmu, protože ho pak policie zastaví kvůli helmě a nějakej alkohol je vůbec nezajímá, dají mu pokutu jen kvůli helmě. Nebo když ho zastaví a zjistí, že pil a chtějí mu sebrat třeba na půl roku řidičák, je lepší jim říct, že žádnej řidičák nemá. Zaplatí sice o něco větší pokutu, ale ten řidičák, kterej řekl, že nemá, mu zůstane a může jezdit dál. Na Srí Lance totiž není žádná elektronická evidence, takže to jde v pohodě takhle praktikovat. My jsme se smáli a říkali jsme mu, že opilej by hlavně jezdit vůbec neměl.

img_4211-800x600Po cestě z Trincomalee..

Budíček byl v 6., k snídani jsem si dala papáju a vyrazily jsme s Holanďankou (která taky odjížděla) na bus. Měla obrovskej batoh na zádech a ještě malej na břiše. Nechápu, co v tom ti lidi všechno tahají. Zeptala jsem se jí a říkala, že sama pořádně neví, co tam všechno má, ale je to hrozně těžký 😀 Po půlhodině čekání bus konečně přijel a dovezl nás do města. Tam jsme si každá našla svůj navazující spoj a rozloučily jsme se. Ona mířila po pobřeží na další pláž a já jsem jela do tzv. kulturního trojúhelníku, kde jsem měla v plánu navštívit Sigiriyi, což jsou pozůstatky palácovýho komplexu z 5. století, ze kterýho do dneška zbyla krásná zahrada a Lví skála, pak Dambullu (to je starej chrám vybudovanej ve skále) a při troše štěstí se podívat i do národního parku Minneriya, kde je hodně slonů.

img_4222-800x600Pohled z verandy v hostelu – Lví skála v dálce

Se slonama se to má totiž tak. Když jsem se na Srí Lanku chystala, hrozně moc jsem se na slony těšila. Představovala jsem si,  že to budou takový mazlíčci, že se občas projdou po vesnici jakoby nic…že jich bude všude plno a budou tak běžný, jako třeba u nás srnky. Omyl. Uběhl týden, slona jsem neviděla žádnýho. Další týden, skóre pořád nula. Třetí týden, to už jsem začínala kňourat, kdy teda nějakej slon přijde? To se stupňovalo, otravovala jsem se slonama čím dál víc. Doma se mi smáli a já jsem jim vyhrožovala, že přijedu do Česka a budu všude povídat, že na Srí Lance žádný slony prostě nemají! Pravdou je, že oni se slonů bojí a nemají je zrovna moc v lásce. Je to pro ně škodná. Milej slon totiž občas přijde a rozboří jim část domu. Opravdu.

Jednou ráno mě budí mamka, ať vstávám, že se jede za její kamarádkou. Sedli jsme ještě s taťkou na motorku a jeli jsme na druhej konec vesnice. Tam už bylo plno lidí, popíjeli čaj a řešili, co se v noci stalo. Přišel slon, vylomil chobotem mříž na okně do kuchyně a sežral jim celej pytel rejže. Plus na zahradě vyžral sazeničky kokosovejch palem. Takže zbořenej kus baráku a několik kilo rejže pryč. Všichni na slona nadávali a já jsem se jim nedivila, ale stejně jsem si v duchu říkala, že je škoda, že nebydlíme na kraje vesnice, jako oni, a tudíž žádnej slon v noci na návštěvu přijít nemůže. Ale radši jsem s nima nadávala taky 😀

img_5548-600x800

Každopádně následující týdny jsem kňourala a otravovala se slonama tak dlouho, až mi jednoho krásnýho dne taťka řekl, že dneska odpoledne jedeme na výpravu. Připojil vozejk k traktoru, nalezli jsme tam a jelo se. Dojeli jsme k jezeru, kam občas sloni chodí pít a koupat se. KONEČNĚ UVIDÍM SLONY! Blížil se západ slunce a my jsme čekali, až se objeví. Já, taťka, mamka, Tharani i malej bráška. Bohužel nám rybáři u jezera řekli, že sloni už tu byli a přijeli jsme pozdě… to snad ne! Všichni jsme byli smutný. Ale najednou se z druhýho směru objevil na motorce nejstarší brácha – Tharindu s kámošem a že u jezera sloni nejsou, ale u lesa jo! Naskákali jsme zase do vozejku a jeli tam. Byli tam!! Zapadalo slunce, obloha byla krásně růžová a do toho moji první sloni! Byla jsem NEJŠŤASTNĚJŠÍ. Sice jsem je viděla docela zdálky, protože oni se všichni báli jít blíž a nechtěli mě pustit, abych k nim šla blíž aspoň já, ale to nevadilo. Viděla jsem stádo slonů ve volný přírodě. Můj splněnej sen. Bylo šero, na fotky to tudíž nebylo. Ale aspoň mě to nerozptylovalo a byla jsem tady a teď: já, srílanskej prales, sloni a moje srílanská rodina.

img_5507-800x600 img_4149-800x600Vyfotila jsem si aspoň tu krásnou oblohu.

Nicméně pořád mě to lákalo vidět slony zblízka a pořádně, tudíž jsem si naplánovala, že se chci podívat i do národního parku a vybrala jsem si Minneriyi, což je celkem malej park, ale slonů je tam prý plno. Cesta z pobřeží uběhla rychle a už před polednem jsem byla v cíli. Dojela jsem k hostelu, kde byly houpací sítě, velká zahrada a výhled přímo na Sigiriyi, ke který se od něj dalo dojít pěšky (bydlela jsem tady a můžu jedině doporučit, hostel vlastní rodina, se kterou jsem mluvila sinhálsky, tudíž jsem měla protekci a zvali mě, ať jdu s nima obědvat a tak 😀 ). Ptala jsem se majitele hostelu, jestli tu nejsou nějaký lidi, co by chtěli jet na safari. Protože samotná bych se nedoplatila, je lepší mít skupinu, tím se rozloží náklady na cestu do parku a pak na džíp, kterej vás po safari vozí… On říkal, že dneska bohužel nikdo… Tak jsem si vybalila pár věcí a chtěla jsem jet hned na výlet do Dambully. Ale usnula jsem, ani nevím jak. Což bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát!

img_4223-800x600Pohoupat

Vzbudila jsem se a zrovna dorazila skupina lidí, se kterýma jsem se dala hned do řeči – byly to dvě Němky, Holanďanka a Angličan, co se potkali na cestě a dva dny teď tráví spolu. Ptám se jich, jestli nechtějí jet na safari. A oni, že jasně! Takový štěstí, že jsem usnula! Jinak bych odjela na výlet a na safari bych se ani nedostala. Přibrali jsme k sobě ještě Japonku, domluvili jsme se s majitelem hostelu, ten nám to celý zajistil a za hodinu jsme vyjeli! Znovu se mi potvrdilo, že je lepší nic neplánovat a nehrotit a prostě dát na svoji intuici a ono to všechno dopadne tak, jak má.

img_5566-800x600Tak jdem do vody, ne?

Viděli jsme plno slonů, snad 50! Koupali se, prali se, viděli jsme i roztomilý slůňátka, taky starýho velkýho slona, co už měl jen jeden kel.. a byli jsme u nich úplně blízko. Navíc jsme si všichni hrozně sedli a skvěle se bavili a ta Holanďanka bydlí v Utrechtu, kam se v únoru stěhuju, tudíž to byla skvělá náhoda a mám tam první kamarádku a to tam ještě ani nejsem 😀

Po výletě jsme šli na večeři. Když jsme se v noci vraceli zpět na hostel, začalo pršet. Šli jsme potmě, v dešti a vykládali jsme si strašidelný historky. Pak jsme se rozloučili. Já jsem měla v plánu jít brzo ráno na Sigiriyi a oni na tu druhou skálu. Ale o tom příště.

img_5574-800x600Dva mládenci se perou

img_5576-800x600Miminko

img_5585-800x600Tak kdepak jsi ztratil ten druhej kel?

img_5564-800x600Sloni všude, kam se podíváš

img_5540-800x600Ti malí bílí ptáčci, co se kolem slonů pořád motají…to je taková symbióza: Slon vytrhne chobotem trs trávy, kterej chce sežrat a ptáček rychle z hlíny po tom vytrženým trsu trávy vyzobe červíky, žížaly a tak.

img_5570-800x600

Tak jo, sloni na Srí Lance jsou a né že ne!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.