Českokrásno

Cestování časem

EDIT: Tenhle článek vůbec neměl spatřit světlo světa. Ke konci jeho psaní jsem si uvědomila, že nestíhám a mám bejt za chvílu někde jinde, takže jsem to rychle doťukala, dala „uložit koncept“ a běžela ven. Až o pár dní pozdějc jsem se díky jednomu známýmu dozvěděla, že je na blogu článek, o kterým nevím. Řekl mi, že ten poslední článek je moc fajn. Myslela jsem, že mluví o tom z Mallorcy. Ne, ten ne, myslel ten o narozeninách. Cože??? Totiž spojení mojí roztržitosti a spěchu způsobilo, že jsem neklikla na „uložit koncept“, ale na „publikovat“. No a tak se stalo, že tu ten článek je, bez mýho vědomí, i přesto, že jsem ho ve výsledku vůbec publikovat vůbec nechtěla, protože mi přišel moc sentimentální a bez jakýkoli přidaný hodnoty. Ale asi tu bejt má 🙂 ….. Tak prosím:

Tak mi bude zase o rok víc. Není to ještě tolik, abych se z toho hroutila, ale není to ani tak málo, abych to bezstarostně přešla a vůbec se nad tím číslem nepozastavila. Čas hrozně moc letí. A poslední rok utekl fakt šíleně rychle, i když je otázka, jestli fakt utekl o tolik rychlejc, než předchozí roky, protože věty „To už jsou zas za chvílu Vánoce“, „Sakra, to hrozně utíká“ „To není možný, jak ten čas letí, dyť byl před chvilkou rok 2000“ říkáme všichni pořád. Je to taková klasika a čím je člověk starší, tím víc to letí. Tak to prostě je a nikdo s tím nic nenadělá. Leda by člověk seděl celý dny na gauči, to by byly pak ty dny pěkně dlouhý 😀

Moje jediná starost a vlastně takovej celkovej životní cíl je, abych nikdy, když se ohlížím za uplynulou dobou zpátky, neměla pocit, že ten rok utekl a já jsem vlastně nic moc nezažila, nic nedokázala, nic si neužila… že jsem přežila, ale neužívala si. Že nemám radost a že jsem mohla tolik, ale přitom jsem neudělala nic, že mi ten čas protekl mezi prstama ani nevím jak a úplně jsem ho promarnila.

No a tak jsem tu a přehrávám si uplynulej rok. To, že to uteklo, utíká a utíkat bude, je věc jasná. Ale pocit marnosti nemám a to je tak povznášející, že mám chuť skákat a tančit a pištět a tleskat radostí. Proto vlastně pořádám i jakousi oslavu neoslavu, prostě setkání lidí, co mám ráda, abych se s nima mohla na ten svůj den radovat ze života!

Jsem šťastná a jsem za to hrozně vděčná a ani moc nevim, komu nebo čemu mám vděčná vlastně bejt. Nebo jako samozřejmě, že vím, ale nevím, jestli je to kompletní. Tak v první řadě jsou to naši. Mám skvělou rodinu  nebejt jí, je to všechno úplně jinak. Můžu se na ně spolehnout a vím, že se můžu kdykoli vrátit domů a když je nejhůř, jsem tam v  bezpečí. A od toho, v čem mě podporovali a jak mě vychovali, se odvíjí všechno ostatní. Kam jsem v životě směřovala, jakýma cestma jsem se vydala a koho jsem během svýho života díky tomu potkala, jak jsem se k nim chovala, jakej vztah s nima utvořila… no a na základě toho se mi spousta dveří zavřelo a taky otevřelo a jsem tam, kde jsem a žiju život, jakej žiju.

Ale stejně mám pocit, že je v tom všem i něco víc, něco, co nejspíš nikdo neví, nedokáže zachytit a pochopit, něco, co nás všechny přesahuje. Občas se něco semele tak, že vůbec nechápu, proč a jak, ale je to tak a je nutný se podle toho zařídit. A kolikrát je to taková „souhra náhod“, že mi to nejde vůbec na rozum, jak je tohle sakra možný a jsem přesvědčená, že to prostě nemůže bejt jen tak.

Mám v životě štěstí. Je to ale tak křehký, že se na to vůbec bojím pomyslet a vyslovit to, aby se s tím něco nestalo, abych to nevyplašila a ono to neuteklo, abych to nezakřikla. Pak si ale říkám, proč by to tak mělo bejt, protože přece když budu taková, jaká jsem byla doposud, proč by se ke mě to štěstí mělo obrátit zády? No a tak mi zbejvá jediný: bejt dobrým člověkem. Bejt hodná, milá, vstřícná, pomáhat ostatním…chovat se hezky. Bejt jako takový ho teplý žlutý světlo, v jehož přítomnosti je lidem dobře. Nebo jako příjemný podvečerní sluníčko. Mít duši dokořán. Není to úplně jednoduchý, vlastně je to spíš hodně těžkej úkol, kterej se člověk snaží kontinuálně plnit celej život. Ale stojí to za to, protože pak je celej svět ráj. Takže závěr je následující: Celej svět je ráj, pokud máte duši dokořán.

A jedno moje oblíbený na závěr: život je bud troufalé dobrodružství, nebo nic.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.