Českokrásno, Island

A co bude dál?

Barunka má zaječí úmysly…. říká někdy ke konci loňskýho roku babička mojí mamince.

Já vím, no, však ať je má…. odpovídá maminka.

Po návratu z Mexika v prosinci roku 2017, jsem si řekla, že zkusím „normálně žít“. Těšila jsem se, až budu mít svůj hezkej pražskej pokojíček, budu chodit do práce, po večerech se vídat s lidma, co mám ráda, budu často doma na Vysočině, jezdit na výlety, v létě na dovolenou… budu si vařit a chodit běhat a cvičit.. těšila jsem se na tu stálost a řád a rutinu. Tušila jsem, že mě to nejspíš brzo omrzí.. ale třeba ne?

Byla to taková moje osobní výzva. Vydržet aspoň rok. Za rok si zvyknu a třeba mě to chytne a nebudu už takovej rozlítanej cvok, kterýho to pořád láká od jednoho konce k druhýmu, kterej by chtěl nejradši úplně všechno a nejlíp rovnou hned. Vidět všechny kouty světa, bejt nezávislá, svobodná a vystačit si s batohem, ale zároveň mít nějakou jistotu, fajn práci a bejt nablízku těm, co mám ráda. Ale to nejde. Nějaký věci se navzájem vylučujou a člověk s tím nic nenadělá.

Ten rok byl moc hezkej.

A na jeho konci jsem se rozhodla, dala výpověď a bylo jasný, že s dosavadní rutinou je konec a od března je pomyslnej nepopsanej list a můžu cokoliv. Nevěděla jsem co, kdy a kam, jestli vůbec někam, ale to mi vůbec nevadilo, naopak.

Otevřenej „nekonečnej“ prostor svobody. Volnost. Těšení se. Strach? Energie.

Změna je život.

Nevím. Ale to nevadí, ono se to nějak vyvrbí a já budu najednou vědět, že je to to pravý a bude mi to připadat naprosto jasný a samozřejmý, jako něco, co vím už dávno a jinak to bejt vlastně ani nemohlo.

Jako vždycky.

A taky že jo. Nevím zatím úplně přesně, jak dlouho a co tam budu dělat, ale vím, že to bude na Islandu a že tam nejedu sama. A to mi teď ke štěstí stačí.

….

Odstěhovaná ze svýho pražskýho pokoje. Sbalená do kufru a batohu. Rozloučená s kamarádama. A dneska na nějakou dobu poslední den doma na Vysočině. Celej den jsem naměkko. Stejská se mi už teď. Stejská se mi pokaždý a vždycky stejně moc.

Pobíhání po lese s Bellou –  jen já a ona a kolem náš vesmír – pryč od všeho. Bude mi chybět. Lidem to vysvětlím, budeme si volat, posílat fotky. Vědí, že se vrátím. Ale Bellouš to neví a až se vrátím, bude zase uražená, že jsem ji na tak dlouhou dobu opustila a já budu mít co dělat, abych ji uplatila balíčkem šunky a hodinovým škrábáním na bříšku.

Šla jsem se rozloučit s babičkou. Pily jsme čaj, povídaly si a na to šedivý upršený počasí jsme radši z okna ani nekoukaly. A dělaly, že žádnej můj odjezd není. Najednou vysvitlo sluníčko a objevila se duha. Nádherně barevná velká úplná duha. Smutek byl pryč, obě jsme se smály, měly hroznou radost a koukaly na tu nádheru. Duha je dobrý znamení. Babička byla hned klidnější. Já taky.

Všechno bude fajn 🙂

2 thoughts on “A co bude dál?

  1. Baru, přeju Ti, ať jsi šťastná!! Moc Ti fandím, jsi neskutečná… Tak odvážná!! Ten Tvůj dnešní článek mě úplně dojal… Hodně štěstí na Tvých cestách!!! Iveta B.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.