Zpátky na Srí Lance

Přijíždíme z pobřeží do Colomba. Město, kde není nic zajímavýho a kromě letiště, autobusáku a hlavního nádraží jsem v něm nikdy pořádně nebyla. Po x hodinách trmácení se ve vedru nás autobus vyhazuje kousek uprostřed tržiště. Hluk, nejrůznější vůně (eufemismus), lidi, tuktuky, motorky, vozejky, balíky, lidi, další lidi, náklaďáky, ovoce a zelenina, slepice, obchod s látkama, kde maj vystavený nádherný sárí v barvě průzračný mořský vody, protkaný zlatýma nitkama. Kdybych neměla jen bágl a před sebou tříměsíční cestu po Asii, snad bych si ho byla schopná i koupit. Zelenina, oblečení a boty, hodinky, zlato a šperky (asi cetky), žabky, krosna se značky “Apple iPhone” (to chceš),slepice, rybičky v igelitovejch sáčcích, železný součástky ke všemu možnýmu, kotouče, misky, sochy, neonový křiklavý plyšáci, ubrusy, ventilátory… Prostě úplně všechno, na co si člověk vzpomene a ještě mnohem víc.

Nejdřív se mi z toho točí hlava. Po tejdnu z toho klidu u moře do takovýho saigonu (tam budu za pár hodin a zpětně mi tohle beztak bude připadat jako oáza klidu, haha). Máme hlad a úplně se vidím v nějaký klidný restauraci evropskýho stylu, dala bych si třeba burger a hranolky, to už jsem dlouho neměla (naposled předevčírem 😄). Ale kolem nic takovýho není. Nejblíž je restaurace Sriyani, tak jdeme tam. Procházíme tržištěm, v úzkejch uličkách se vyhýbáme lidem a všem možnejm dopravním prostředkům, všichni na nás koukaj, co tam děláme a co sháníme, tohle turistická oblast fakt není. Ale má to atmosféru a s každým dalším krokem se mi tu líbí víc. Restaurace je pro místní. A to tak, že víc to snad ani nejde. Moc nevíme, co si dát, nemaj tu ani nic moc srílanskýho, co známe. Nakonec spolu s číšníkem vybíráme chapati a jakousi palačinku s kari bramborama uvnitř, ale moc nevíme, co od toho čekat. Jediný známý jsou ovocný fresh džusy. Příbory nemají, takže budeme jíst rukou. Prostě rozloučení se Srí Lankou se vším všudy. Ale jsme ve svým živlu. Mně to teda chvilku trvá, po těch cestách busem a procházce po tržišti se mi rukou moc jíst nechce, ale Mari mě uklidňuje, ať to neřeším, že to prostě bude v pohodě a hotovo. Tak jo.

Jídlo je moc dobrý. Nevim, do jaký míry je fakt tak dobrý a do jaký to dělá ta atmosféra okolo, ale to je úplně jedno. Život je skvělej. Po jídle si dáváme čaj a sladký pečivo, umejem si v umyvadle pod schodama ruce a jdeme na autobus. Směr letiště.

Ani nevím, jak celej ten měsíc tady shrnout. Tři roky zpátky jsem byla na některejch místech úplně sama, jen já a místní. To už se teď nestávalo. Maximálně ve vesnici u rodiny a pak v Jaffně, na severu ostrova, kam turisti pořád moc nejezdí (není to tam ale tak moc líbivý), takže cool hipster kavárny a restaurace se zápaďáckým jídlem tady fakt nejsou. Problém nastává, když máte chuť na pizzu, dáte si jí a pak je vám tejden špatně. Každopádně pláž Nilaveli na severovýchodě bude pořád moje nejoblíbenější, i když tam kolem není ani stánek se zmrzlinou a na jídlo musíte do typickejch srílanskejch podniků, kde sedíte na plastovejch židlích a připadáte si jak u někoho na dvorku s kuchyní v garáži. Nakonec vám ale vždycky chutná.

Autobusy jsou pořád stejně bláznivý, barevný a řidiči jezdí jak blázni, přitom jsou hrozně pomalý a 100 km trvá 3 hodiny. Vlaky to samý. Ale oboje je aspoň furt stejně levný.

Na safari bych nejela jinam než do Wilpattu, nejstaršího a největšího národního parku, kterej se nachází na západě ostrova a poblíž není žádná turistická atrakce, tudíž je malá pravděpodobnost, že bude jeden leopard obklíčenej deseti džípama. My jsme ho potkali a byli s ním úplně sami.

Jižní pobřeží je turistická oblast, ale po putování po ostrově je vlastně celkem příjemný bejt v “civilizaci”, půjčit si skútr a přejíždět si z pláže na pláž. Ještě pořád je možný najít si tu svoji, na který budete jen vy a místní psíčci Písci. Nebo náhodou objevíte takovou, kde je kousek od břehu atol, tak tam plavete, protože třeba budete mít štěstí a uvidíte rybičky. A nakonec se potápíte s mořskýma želvama.

Nejradši se ale stejně vracím do vesnice za rodinou. Tam je to pořád stejný, jen má víc lidí smartphone. Turisti tam nejezdí, nemají proč. Není tam moře, ani žádná turistická atrakce. Jen obyčejná vesnice s políčkama kolem. Jsem zvědavá, kdy se tam podívám znovu. Snad to bude pořád takový ryzí a hvězdy tam budou pořád vidět tak krásně.