Výlet k oceánu (Ubatuba beach) a Sao Paulo

Byla jednou jedna Bára z Česka a jedna Any z Argentiny. Potkaly se v Brazílii na letní škole. Protože ani jedna nebydlí u moře (Bára je z Vysočiny a Any bydlí v horách), těšily se na to, až bude po pěti dnech ve škole volný víkend a vydají se spolu k moři.

Jely přes hory a přes doly nejdřív autem a pak autobusy. Hodinu, dvě, tři… pět. A najednou tam byly. Oceán. Krásanesmírná! Utíkaly po pláži a pištěly nadšením. Nevěděly kam dřív koukat – na oceán, nebo na ty krásný zelený hory kolem? Na oceán i na ty krásný zelený hory kolem!

Moc lidí na pláži nebylo, protože v Brazílii měli zrovna zimu. Brazilská zima je ale stejně vlastně léto a holky měly štěstí na počasí – svítilo sluníčko, bylo skoro 30° a vlny nebyly moc velký. Nemusely se bát a mohly rovnou do vody. Vlastně nemohly, protože si nedovezly plavky. Utíkaly k prvnímu stánku a plavky si koupily. A taky šaty. Barevný, lehoučký, veselý a rozpustilý jako ten vánek na pláži.

Z vody vylezly při západu slunce, těsně před tím, než se z nich staly malý mořský víly. Měly hlad. Daly si kukuřici a kokos a šly najít místo, kde přenocují. Našly chaloupku, kterou vedl Brazilec s Číňankou. Na posteli na ně čekaly dvě tlustý chlupatý deky. Smály se. Nakonec za ně ale byly rády, protože v noci je zima i v Brazílii.

Šípkový Růženky spí a spí a spí … až nestihnou východ slunce, kterej si naplánovaly. Dají si jen královskou snídani a pak hurá přes hory a doly za dalším dobrodružstvím. Kam? Do Sao Paula, největšího města Latinský Ameriky! Neztratí se tam?

Perigo znamená nebezpečí

Seděly v autobuse a přemýšlely, jak se potkají se zbytkem party, co už ve městě byl. Mají se z nádraží dostat někam do centra na Paulista Avenue, což je jedna z největších alejí na světě, podobně jako třeba Fifth Avenue v New Yorku. Sraz u muzea. Kde je ale to muzeum a jak vůbec vypadá? Naštěstí je slyšel pilot. S krásnýma modrýma hodnýma očima. Mířil stejným směrem. Už nebyly dvě, byli tři. Pomohl jim najít muzeum, kde byl sraz s kamarády z Mexika. Holky mu popřály hodně štěstí ke zkoušce, která ho čekala druhý den a on jim slíbil, že pokud spolu někdy poletí, věnuje jim speciální kapitánskej pozdrav.

Do what… you love!

Už byly zase jenom dvě. Zazvonil telefon a ony se dozvěděly, že Mexičani mají hodinu zpoždění. Místo čekání na místě se vydaly kousek po ulici, zabočily vlevo a ocitly se v jiným světě. V zelený chladivý tichý oáze. Jen z jednoho rohu se ozývala známá hudba. Šly za ní a došly ke skupině 10 lidí, která asi nemohla být různorodější. Staří dědečkové, malí kluci, starší paní, mladý holky, mladý kluci, černoši, běloši.. a přitom byli semknutý a spolu. Pojila je láska k Beatles. Hráli jednu písničku za druhou a Bára s Any zpívaly a tancovaly. Uprostřed tý oázy, která byla najednou živější a veselejší.

Shledání! Byli bez sebe jeden den, ale stejně se jim po sobě už stýskalo. Znali se jen týden, ale připadalo jim, že se znají věčnost. Konečně zase spolu. Míjeli se s ostatními, kteří procházeli centrem a kterých bylo tisíce. Byla totiž neděle a to v Sao Paulu znamená, že do centra nesmějí auta. Celá hlavní třída je uzavřená, všechny ulice patří jen lidem. Uprostřed se jezdí na kolech a na bruslích a místo aut jsou na širokých silnicích lidi. Všude kolem se prodává jídlo, džusy, zmrzlina, spousta stánků se vším možným… lidi zpívají a tancujou. Africký tance na jedný straně, kytarový sólo na druhý. Nádhera. A mezi nima Any s Bárou a 5 Mexičanů. Vyprávěli si zážitky předchozího dne, španělština, angličtina, smích…cpali se zmrzlinou, fotili, tancovali, zpívali, utíkali, překřikovali se, zase se smáli, nedávali pozor a zakopávali a občas omylem do někoho strčili, ale to nevadilo, je přece neděle, krásnej den, pardon + úsměv a jde se dál.