Tam, kde žijí divočiny

Ke čtení si dejte si k uším mušli, ať slyšíte to, co jsem slyšela já. (Nebo si pusťte tohle)

Dnešní článek bude o mých dvou výletech do „divočiny“. Nebo spíš do přírody. Tak nějak. Tady totiž není nic tak úplně přírodní, všechno je tady uhlazený, ve všem je vidět člověk. A to mi vadí, nemůžu se s tím sžít. Proto se tak raduju z toho, když najdu v bytě pavoučka, nebo když mi k večeru v parku při běhání proběhne přes cestu zajíc. A nebo když vyrazíme někam mimo město. První výlet byl asi před měsícem na pláž u rybářský vesnice Katwijk.

Nemohla jsem se dočkat, až konečně zase uslyším moře. Ráda na něj koukám a líbí se mi pokaždý, ať už je klidný, divoký, průzračný, nebo trochu špinavý…to je mi vlastně úplně jedno. Ale nejradši mám, když zavřu oči a poslouchám. V tu chvíli jsem pryč, nevnímám hlasy lidí okolo, auta, motorky, racky… jsem jen já a šumění vln, který mě unáší pryč, mimo všechen ten blázinec kolem (a taky ten v mojí hlavě).

Hned jak jsme na pláž dorazili, bylo mi krásně a musela jsem tleskat a výskat si radostí. Kdo mě zná, tak ví, jak to vypadá 😀 Chodila jsem po pláži, sbírala mušle, máčela si nohy, poslouchala vlny a byla s nima zajedno. Byla jsem šťastná a nevnímala jsem tu pláž, která je uklizená, stánky a domečky kolem jsou ve správným pořadí. Vnímala jsem jen to moře. Vodní divočinu, která spoutat a upravit prostě nejde.

jak malý děcko I

zmrzlina nemohla chybět!

Druhej výlet byl do národního parku De Hoge Veluwe. Je to asi hodina cesty z Utrechtu a jakmile tam dorazíte, najednou jste všude, jen ne v Holandsku. Chvíli si připadáte jako na poušti, pak jako v obilným poli v Česku, pak jako v savaně a pak zase jako v lese na Vysočině. Nádhera!

Protože je park velkej, jsou k zapůjčení kola. Vyhradili jsme si na výlet celej den, tak že jsme park projeli křížem krážem. Byla jsem nadšená a nevěděla jsem, kam dřív koukat, chtěla jsem vidět všechny ty zvířata, co maj v parku bejt.

No, dopadlo to tak, že jsem neviděla ani srnčí, ani muflony, ale zato jsem viděla dvě myši, dva zajíce, žlutýho a modrýho motýla a poštolku. Když jsme seděli v trávě a svačili, lezl po mě každou chvíli nějakej pavouk nebo brouk, což se mi líbilo, protože mě baví dívat se na hmyz úplně zblízka. U pavouků to moc nejde, ti jsou rychlí a hned utečou, ale broučci, to je jiná. Jeden byl kulatej a černej, s modrýma odleskama. Druhej vypadal, jako když je ze sametu. Zlatýho. Je to zvláštní, dřív jsem se hmyzu štítila a tak nějak bála, ale to už je naštěstí pryč a vidím v něm to krásný. Fascinuje mě, kolik druhů hmyzu je, jak je hmyz různorodej a krásnej. Za vše mluví asi tahle fotka, kde mi zrovna něco leze po ruce a já jsem štěstím bez sebe 😀

jak malý děcko II – já a brouček

No a co by to bylo za vejlet bez pořádný příhody. Zbejvalo asi 10 km do cíle, když se mi porouchalo kolo. Spadnul řetěz. Ty kola půjčují v parku zadarmo a každý kolo má vzadu přidělanou dětskou sedačku. Což nám nevadilo až do tý chvíle, kdy jsme zjistili, že ten řetěz prostě nenasadíme (nechápu, co s tím bylo, asi byla závada ještě někde jinde). Normálně by to nebyl problém, nechala bych tam kolo, sedla k někomu dozadu a jela. Jenže ta sedačka!! Pěšky jsem to jít nechtěla, takže jsem se nacpala do dětský sedačky k Margheritě a jely jsme. Bylo to šílený 😀 Vážně by mě nenapadlo, že mě bude vozit Italka v Holandsku po národním parku v dětský sedačce. Fakt ne. Pohledy kolemjedoucích Holanďanů si asi každej dovede představit.