Střípky ze Srí Lanky 4

Teď co tohle píšu, už rodiče a Tharani spěj, ale já sedím v obýváku s malým bráškou, kterej si stříhá samolepky, co jsem mu dala a lepí je všude možně (do svýho penálu, na můj počítač, na sebe a taky na mě). Je roztomilej a za tu dobu, co tu jsem, se dobře rozmluvil anglicky (je mu 10) a domluvíme se na všem, co potřebujem a děláme si z různejch věcí a lidí srandu a tak. Jeho specialitou je to, že na mě každej den několikrát někde vybafne a já se pokaždý leknu, protože vždycky vymyslí něco novýho. Například dneska jsem přijela z klubu do pokoje a on byl schovanej ve spacáku na mojí posteli 😀


Ravindu 😀

Zítra vyrážím na cestu po ostrově, mám zamluvený ubytování na následující tři dny v hostelech, tak snad tam budou fajn lidi. Celkově mám docela plán cesty (místa i tak nějak dny, kdy kde chci bejt), což u mě není až tak zvykem, poslední dva roky jsem cestovala stopem, čili bez jakýhokoli plánu. Nicméně sama cestuju poprvý, tak z toho mám trochu respekt a ten plán mi dává určitej pocit jistoty. Před cestou chci ještě zapsat pár střípků z naší vesnice:

• Sedíme v obýváku a najednou se ozve klepání na zadní dveře na dvorku. Tak jdem otevřít a tam nejstarší brácha s kámošem a maj plnej pytel malejch rybek. Nalovili je v jezeru (což je zakázaný). Volali na mamku, ať rychle donese igelitový sáčky, rozdělili ryby asi do 6 sáčků a brácha je roznesl sousedům. Mezitim mamka a táta začli ryby upravovat (uřízne (v případě mamky to znamená ustřihne nůžkama) se hlava a ocas) a pak se umyjou. Máme z toho oběd a večeři tak na dva dny si myslím. Mezi těmahle rybkama k jídlu bylo i pár, který k jídlu nejsou. Ty jsme dostali já a nejmladší brácha do kyblíku a nesli jsme je pustit do řeky, která je nedaleko domu. Bylo to hezký, byl den před úplňkem, tak nám měsíc svítil na cestu a nepotřebovali jsme ani baterku.

• Předevčírem byl úplněk, to znamená, že se šlo cca ve 4 do chrámu, protože se slaví Poja, teda úplněk. Takže plán na dnešní odpoledne a večer je jasnej. Pár dní zpátky byla neděle a všichni šli do chrámu na modlení. Já jsem nešla, protože poslouchat 3 hodiny kázání v sinhálštině mě tak úplně nelákalo. Byla jsem radši doma a plánovala jsem si svoje cestování.

Chrám v naší vesnici:

Slavnosti v chrámu:

Do chrámu se chodí v bílým:

• Nedávno si tak sedíme v obýváku celá rodina a najednou se z vedlejší místnosti ozve rámus. Tak tam běží mamka i taťka a volaj mě, ať se jdu podívat. Tak teda jdu taky. Kolem oltáře Buddhy lezl dlouhej had! Já jsem na to koukala a říkala, tyjo, ten je teda dost goda = velkej! A oni se smáli a že je čuta = malej a navíc není jedovatej. Měli pravdu, za dva dny jsem jela na kole a přes cestu mi lezl fakt tlustej a dlouhej had. Hadi jou tu vidět často, nedávno jsme byli na hřišti a hráli fotbal a najednou vedle v seně lezl had. Reakce na hady je většinou taková, že po nich házej kameny a křičej na ně.

• Zamilovala jsem si místní kuchyni! Tak po 14 dnech tady jsem měla rejže plný zuby a toužila jsem po pečivu, ale ty doby už dávno pominuly a teď rejži s kari 3x denně miluju. Maso mi vůbec nechybí, pečivo taky ne. Jediný, co mi vadí, je to, že strašně sladěj. Fakt šíleně moc, tuhle jsem pila kokos na jedný návštěvě a zeptali se mě, kolik tam chci lžiček cukru! No ani jednu, samozřejmě. Ale někdo mi říkal, že to slazení je pozůstatek z historie, kdy čim víc sladkej čaj = tím líp se člověk má a tím je bohatší.

• Konečně jsem viděla naživo slony! Ne v národním parku nebo sloním sirotčinci, ale kousek za naší vesnicí, prostě úplně volně. Byl to nejkrásnější zážitek a napíšu o něm zvláštní článek.

• Poslední dobou mi začalo chybět kafe, ten čaj je sice ok, ale občas jsem fakt usínala ve stoje, jsem na to kafe z domova prostě zvyklá. Jeli jsme do města na nákupy, tak jsem si tam v místním „supermarketu“ koupila mletou kávu. Dělám si doma turka (o kapučínu s mandlovým mlíkem si nechávám leda tak zdát), a to ale srílanskýho turka, což znamená, že si to kafe zaleju černým čajem 😀 Koukala jsem na to jak blázen, ale prostě oni maj v termosce pořád uvařenej čaj, tudíž když jsem si dělala kafe a myslela jsem, že mi mamka ukáže, jak má ve zvyku ohřívat vodu, tak se žádná voda neohřívala, prostě vzala termosku a zalila to kafe čajem 😀 Tak se jí ptám, jestli to jako je rasai = chutný, a ona že joo! A chtěla mi tam ještě dávat mlíko (sušený) a cukr samozřejmě, což jsem já odmítla a ona, že teda samotný kafe bez mlíka a cukru rasai rozhodně není a nechápala, jak to můžu pít. Nikdo to tady nechápe, ale mně to chutná, i s tim čajem je to ok 😀

• Pochytila jsem už i jejich denní režim, teda chození a vstávání se slepicema, respektive s pávama, slepice tu nemaj. Chodíme spát v 9, někdy dokonce v 8 (to je teda na mě fakt moc brzo, většinou zhasínám tak v půl 10.,) a vstáváme v 6, nejdýl v 7. Mamka vstává v 5, protože vaří snídani a oběd. K tomu si vždycky na plný pecky pustí rádio, ve kterým od 5 běží modlitby. Zezačátku mě to budilo, ale teď už mě vzbudí až srílanský songy, který začínaj v 6. To se pak hned líp vstává!

• Všichni jsou tu strašně muzikální, uměj skvěle zpívat a tancovat. A berou to jako samozřejmost, že to každej umí. Naše společnost je taková svázaná, já to vidím i na sobě, jak třeba když vím, že je někdo doma (myslím teď v ČR), tak si nahlas nezpívám, stydím se občas třeba tančit… Tady to vůbec neřeší, jsou bezprostřední a takový živý a veselý. To se mi líbí a snažím se to od nich naučit. Dneska jsem si balila krosnu a u toho jsem si zpívala svojí oblíbenou srílanskou písničku a bylo mi fajn.

• Líbí se mi sinhálština a docela už rozumím, o čem se lidi baví. Oni z toho mají taky radost, umím pár frází a když někam přijdeme, tak rodiče vždycky někomu řeknou, ať se mě zeptá: Mokade? (= co?), načež já s patřičnou intonací odpovím: Sokade! (= nic). Vždycky z toho maj všichni radost a smějou se. Já si občas připadám jak cvičená opička, ale směju se taky, protože to je vlastně celý takový vtipný a jsem ráda, že jsou oni rádi.