Střípky z Utrechtu 1

Jak to tak bývá, potkávají mě zvláštní i úplně obyčejný příhody, který ale stojí za to zaznamenat:

Chtě nechtě jsem si musela založit nizozemskej bankovní účet. Všude jsem se dočítala, že Mastercard je v pohodě, že zaplatím se svejma kartama všude. No tak ne. A s Visou taky ne. Někde to jde a někde to nejde, ale spíš to nejde, tak jsem zašla do banky. Měla jsem svojí starou vojenskou bundu ze sekáče, nebyla jsem namalovaná, měla jsem rozcuchaný a mokrý vlasy, protože mi zrovna na tu vyjížďku nevyšlo počasí a vypadala jsem jak zmoklá vypelichaná slepice, ale paní v bance byla milá, udělala mi kafe a jednala se mnou jako s princeznou. No a tak mám konečně účet a nemusím se furt strachovat, jestli mi na ten nákup bude stačit cash, nebo nebude a budu tam muset trapně půlku nákupu nechat.

Zima a byrokracie… nic moc.

Taky jsem se šla konečně zaregistrovat na městskej úřad (to musí každej, kdo tu hodlá strávit víc jak 4 měsíce). Potkala jsem tam Carlotte, což je Italka, která je tu taky na Erasmu a studuje tady stejnou fakultu jako já! Konečně jsem potkala někoho, kdo je taky na magisterským studiu a je zoufalej, že tady musí psát diplomku a nemůže se jen tak flákat, jako všichni ti, co tu jsou na bakaláři.

První školní den byl náročnej, měla jsem vyučování od 10 do 7. První předmět ušel, ale ten druhej byl šílenej. Když hodina skončila, vyšla jsem ze třídy unavená a trochu nešťastná a ploužila jsem se po chodbě, když mě najednou chytla za ruku Marina! Velká zrzavá Řekyně 😀 Ale úplně nejlepší! Dovedla mě ke stolku, kde jsme si posedaly já, ona, dvě Italky, holka z Venezuely a další z Brazílie. Najednou jsem si přišla jak v jiným světě, jak v nějaký telenovele. Švitořily, tlemily se, měly strašně skvělou intonaci a akcent, bylo to jak když zpívaj 😀 Jedna z Italek vytáhla lžíce a velkou dózu s domácím tiramisu, položila to doprostřed stolu a zatímco jsme se všechny nacpávaly, začly se mě jedna přes druhou vyptávat na spoustu věcí, utěšovaly mě, že taky nic netuší, ale že ten předmět prostě nějak zvládnem a bavily jsme se o všem možným, jak když se známe už spoustu let. Měla jsem zpátky dobrou náladu a všechno bylo zase fajn.

Blýská se na lepší časy! Sníh taje a nad byrokracií pomalu vyhrávám 🙂

Můj nejoblíbenější člověk tady je můj spolubydlící Luži z Číny . Je mu teprav 19, je hrozně chytrej, dokončuje už bakaláře na VŠ, studoval rok v USA a vyzná se snad ve všem, říkáme mu „brain of our flat“ 😀 Ale nejlepší je, že to není žádnej asociál, je pro každou srandu, vydrží s náma na párty do 6 a pak si v klidu vstane do školy, učí se a tak.. Nepřestává mě překvapovat, tuhle jsem se bavili o hudbě a řekl mi, že nejradši poslouchá Pink Floyd. Je to takový zlatíčko, pořád dobře naladěnej, vaří nám čínský speciality… prostě skvělej.

Čínskej chleba

Moje kolo je zvláštní. Když jedu, každej o mně ví. Vydává totiž divný zvuky, jako by se každou chvilku mělo rozpadnout. A taky zvonek samovolně cinká. Cinkne si, kdy se mu zachce, ale když chci já a potřebuju si cinknout, tak mám smůlu. Ten zvonek je mi jedno, ale s tím kolem musím asi do opravny, nechci, aby mi najednou upadlo třeba přední kolo. Další věc je, že košík, kterej je přidělanej tak, aby směřoval dopředu, se za jízdy protáčí ze strany na stranu. Jednou je na levým boku, jednou na pravým, ale vpředu, kde bejt má, není. Tak mě napadá, že je moje kolo stejně praštěný a roztržitý, jako já.

Dej si košík doprava

Párty!

Na bytě je nás 12, ale tohle je naše ultimátní parta. Kwarkfriends 😀 Z týhle párty jsem jela domů v půl 6. na kole, všechno bylo namrzlý a já jsem nebyla úplně střízlivá. Ale dojela jsem v pořádku a ještě jsem pomáhala jednomu klukovi nasadit spadlej řetěz. Tyhle cesty k ránu na kole jsou vždycky vtipný a připadám si jak blázen 😀