Salzkammergut aneb hory a jezera = kýč, ale krásnej

Chtěla jsem do divočiny, ale ty zas tolik ne. Nacpat si krosnu oříškama a sušeným masem, vzít filtrační láhev, abysme ke karimatkám, spacákům a stanu nemuseli tahat ještě litry vody, ale mohli se kdykoli napít z potoku po cestě. Taky vařič a nějaký sušený dobroty jako třeba čínský nudle à la svíčková. Jenže jsem já a seš ty a když chceme jet spolu, musíme to nějak skloubit. Tobě se nechce x dní tahat po horách těžkou krosnu, ale oba chceme do hor a já chci na výšlap. Zvolíme kompromis. Místo divokejch Tater, který jsou ale tohle léto divoký spíš tím, jaký davy lidí tam jsou, nebo třeba přechodu hřebene Šumavy, zvolíme rakouský Alpy, konkrétně oblast Salzkammergut – Solná komora. Taky proto, že se chceme koupat a v týhle oblasti je jedno průzračně čistý a modrý jezero vedle druhýho. Vybavení na kempování je sbalený, ale místo věcí na přežití a sušenýho masa bereme eura.

Den 1. – Traunsee

Budík byl na 7, ale nechtělo se mi vstávat, takže jsme vstali až před 8. Říkáš, žes byl vzhůru už od půl 6. „A pročs mě teda nevzbudil?“ „No, tys tak hezky spala a já jsem zase usnul.“
Vyrážíme o hodinu dýl, než jsme měli v plánu, ale existuje vůbec někdo, kdo vyráží na dovolenou přesně na čas? Pokud jede autem a nehrozí, že ujede bus, vlak, nebo uletí letadlo? Mám mnohem víc věcí, než potřebuju, ale auto to uveze, tak co.
Cesta nic moc. Je vedro a silnice jsou samá uzavírka a objížďka. Za hranicema zastavujeme na obligátní oběd v mekáči a přehodnocujeme plány. Ne že bysme teda nějaký měli, ale aspoň na ten první den jeden byl, a to ten, že dojedeme k Hallstattu, vykoupem se, najdeme kemp a projdeme si město. Lákavější, než strávit další hodinu na cestě, je ale popojet už jen asi 20 minut k Traunsee, ubytovat se v kempu přímo u jezera a celý odpoledne se koupat. Hallstatt zejtra. Nebo pozejtří.
První kemp je plnej, druhej naštěstí není, i když lidí je tam hodně. Jezero je osvěžující a nádherně čistý. Promýšlíme další dny, čtu si knížku, opaluju se, nadávám ti, ať na mě necákáš a ty mi nadáváš, ať si ve vodě nezacpávám nos jak malý děcko. Pak dostanem hlad, tak jdeme na romantickou procházku kolem jezera směr supermarket a s nákupem pak zpět do kempu, kde si uděláme u jezera krásnej piknik s výhledem na horu Traunstein osvícenou růžovým zapadajícím sluncem.
Nemůžu se dočkat, až se setmí. Je 10. srpna a v tomhle období padá nejvíc hvězd. Tys ještě nikdy v životě žádnou neviděl a já to nemůžu pochopit. „To není možný, jakto, žes nikdy neviděl padat hvězdu?“ „Neviděl no, kdoví, co vidíš ty, třeba to nic není a jen si myslíš, že vidíš padat hvězdu.“ „No to určitě, prostě koukám na nebe a najednou to vidím, jak to spadne, takovej mžik, to bys musel vidět, ale až to uvidíš, budeš přesně vědět, že je to ono.“ Ukazuješ mi letadlo, družici a zatímco já vidím za večer 2 padající hvězdy (a jo, vím, že to nejsou opravdový hvězdy), ty nevidíš žádnou. Nejradši bych tam ještě ležela, ale únava je silnější a zejtra je taky den, respektive noc.

• 

Den 2. – Gosauseen a Hallstatt

Chtěli jsme na celodenní výšlap Schafbergu, ale předpověď hlásila bouřky, takže došlo ke změně plánu. Přejeli jsme do kempu u Attersee a odpoledne vyrazili k jezerům Gosauseen. Parkoviště bylo plný, ale chvilku jsme tam kroužili a objevila se parta, co zrovna odjížděla, tak jsme si vzali jejich místo. Jezero Vorderer Gosausee se dá celý obejít. Je moc krásný a čistý a vidíte přes něj na ledovec Dachstein, kterej už ale tvoří jen úplnou čepičku na vrcholu hory. Když chcete procházku delší a bez lidí, vydáte se kolem jezera zprava nebo zleva a pokračujete dál, k jezeru Hinterer Gosausee. Procházka trvá tak 2 hodiny a není nijak náročná. U jezera jsme byli sami. Bylo tyrkysově modrý, dost studený, ale koupali jsme se i tak. Byla to nádhera. Nikde nikdo, jen jezero, my a hory kolem.
Na zpáteční cestě jsme obešli větší jezero z druhý strany, na hladině se třpytilo slunce a na kamenech kolem se vyhřívaly ještěrky. Dala jsem si zmrzlinu a jeli jsme do Hallstattu, kterej je odsud kousek.
V Hallstattu to musí bejt přes den a v normálním turistickým provozu asi peklo, ale takhle k večeru bylo městečko celkem bez lidí. Moc hezký, malebný, krásný chaloupky a kostelík. Došli jsme k vyhlídce, odkud je zátoka jako na dlani a jeli do kempu. Piknik jsme měli za tmy, ale to nevadilo, byla jsem ráda, aspoň konečně uvidíš padat tu hvězdu! No.. neviděls. Ale já taky ne, asi špatná konstelace.

Den 3. – Schafberg (1782 m)

Nejnáročnější den celýho výletu a možná celýho léta. Předpověď počasí byla příznivá, takže jsme neváhali a vyrazili. Měli jsme svačinu, Mannerky na posílení a taky hodně vody. Ráno jsme si šli zaplavat do Attersee, který je překvapivě teplý a pak popojeli na parkoviště u mostu přes řeku, kde byl startovní bod. Čekalo nás 7 km nahoru do kopce a pak 7 dolů. Myslím si, že se ti moc nechtělo. Nebo možná nejdřív i chtělo, ale po prvních 5 minutách, kdy bylo jasný, že to nebude žádná procházka růžovým sadem, nýbrž náročný šlapání po podkluzující šotolině do prudkýho kopce, sis v duchu říkal, na co ses to sakra dal. Postupovali jsme dál, naštěstí většinu času lesem, takže ve stínu, protože jít to na slunci, asi to brzo vzdáme.
První odpočívadlo! Dřevěná lavička. Sedíme, funíme a já si všimnu, že za ní rostou lesní maliny, tak dvě utrhnu. Jednu sobě jednu tobě.
Posílení vyrážíme dál. Když si myslím, že to bude lepší, tak je to furt stejný, nebo horší. Prostě výšlap no. Ale nálada je dobrá. Chvilku jdeš první ty, chvilku já, střídavě udáváme tempo jeden druhýmu, ale celou dobu je to v souladu a jsme jedno. Asi po hodině cesty se dostáváme do bodu, odkud už je hezkej výhled. To nám dodá motivaci a pokračujem dál.
Přejdeme odpočinkovej úsek přes pastviny, kde pozdravíme alpský krávy a ocitnem se pod vrcholem. Zbejvá tak hodina, ale asi ten nejtěžší úsek. Míjíme ale lidi, co už to mají za sebou a říkám si, že když to dali oni, tak já taky.
Dokázali jsme to! Poslední úsek je trochu nebezpečnej, jsou tam jakýsi lana, aby se měl člověk kde chytit, protože to celkem klouže. Míjíme pár památečních tabulí těch, kteří tu zahynuli. Je mezi nima Češka, který tady umřela 17 let zpátky. Bylo jí 43 let… No ale nám se nic nestalo, vyšplhali jsme nahoru dokonce za lepší čas, než uváděl průvodce. Jsme na sebe pyšný a jdem si dát za odměnu něco studenýho k pití.
Jsem zpocená, rozcuchaná a mám na sobě sportovní oblečení a kolem se procházej holky v sandálkách, hezkejch outfitech a kabelkama na rameni a dělaj si hezký fotky. Ty asi těžko dělaly výšlap, nebo..? Pak vidíme vláček, kterej na Schafberg pravidelně vyváží turisty. Dáš mi pusu a jdem si sednout do svahu a sníst si svačinu.
Když si člověk horu vyšlápne, má to úplně jinej rozměr. Kdybysme vyjeli vlakem nebo lanovkou, je to jen další hezkej výhled z těch x výhledů, co jsme kdy viděli a uvidíme a zas tolik nám to v paměti neutkví. Chodíme po vrcholu, koukáme na ten nádhernej výhled na jezera, okolní hory a údolí, pozorujem havrany, co hnízděj na skalách a lítaj kolem a já inhaluju ten osvobozující horskej studenej vzduch a mám strašně ráda svoje nohy.
Cesta zpátky je kupodivu (ale já jsem to tušila!) bolestivější, jak cesta nahoru. Člověk musí furt brzdit, klouže to po tom kamenným štěrku jak blázen a já několikrát málem uklouznu. Nevím, jak to děláš, ale skáčeš dolů jak kamzík a zpíváš si u toho. Zrovna, když si říkáme, že je škoda, že jsme neviděli jedinýho kamzíka a že tady třeba ani nejsou, možná je na ně 1782 metrů moc nízko. A pak se podívám vlevo a on tam stojí a kouká. Jedinej kamzík za celou dobu, zrovna když se o nich bavíme. Kouká na nás a my na něj a je to úplná magie. Jsem z toho u vytržení a povídám ti, že to beztak není jen tak nějakej kamzík, že v tom musí bejt něco víc: „Třeba je to spřízněná bytost, nějaká taková, co nás stráží…“
Kochám se něžnýma fialovýma horskýma zvonečkama, abych odpoutala pozornost od píchání v pravým koleni. Necelý 3 hodiny ale utekly jako voda a jsme dole u auta. Za odměnu se jedem vykoupat do Attersee a pak už směr Salzburg.
Přespíme u tety v bytě a jedeme na kole se Scottem na pivo. Vzal nás do podniku, z jehož zahrádky je nádhernej výhled na střechy a kopule kostelů, domů a věží v centru. Stmívá se a já jsem ráda, že dneska nemusím spát ve stanu, ale že si dám hezky teplou sprchu a vyspím se po tom fyzickým výkonu na měkký posteli. Dávám ti za pravdu, civilizace je fajn, i když je mi jasný, že další den by takovej výšlap bolel svým způsobem míň a ten další ještě míň, tělo by si prostě zvyklo a jak zabitá bych spala z tý únavy i na karimatce ve stanu.

Den 4. – Salzburg

Spíme dýl, než jsme chtěli, ostatně jako každej den naší rakouský dovolený. Nemám ráda vstávání a ty taky ne, to je náš věčnej problém. Teda zatím to problém není, ale obávám se, že nastane doba, kdy by to problém bejt mohl.
Jdeme si projít město. Naposled jsem tady byla tak před 13 lety. Touláme se, stavíme se do vetešnictví a hned máme suvenýry pro sebe na památku. Taky proběhne zmrzlina a kebab, ty maj v Rakousku moc dobrý. Sedíme chvilku na Mozartplatz, koukáme na barokní budovy kolem a do toho na náměstí zpívá operní pěvkyně v doprovodu houslistky. Centrum má takovou celistvou atmosféru, jako by se člověk najednou ocitl v 18. století a za rohem měl potkat Mozarta. Projdeme se kolem řeky Salzbach, obdivujem, jak je čistá a pak se loudáme zpátky na byt. Sbalíme se a chceme se ještě vykoupat v Mondsee, ale po cestě začne pršet. Máme štěstí. Vyšlo nám krásný počasí a prší až na cestě domů. Posloucháme The Offspring, který sis koupil v tom vetešnictví a jíme kokosovou Ritter Sport čokoládu a zakusujem ji Mannerkama.
Česko. Poslední zastávkou jsou Český Budějovice, kam jdeme na večeři do indický restaurace, kde mají nejlepší věc: mushroom masala. Nic lepšího jsem dlouho nejedla.
Zbejvá pár hodin cesty. Snažím se, ale usínám. To k dovolený autem taky patří, když nejste řidič. Usnout a probudit se doma <3