Jak se směje s rouškou?

Sedíme v kavárně u řeky, piju zázvorovej čaj (silnej, ježiši tady fakt dělaj silnej, až se mi z toho chce kašlat, ale to nemůžu, mysleli by si, že jsem nakažená a kdoví, jestli bych dneska spala na hotelu, nebo by mě šoupli do karantény) a čerstvej pomerančovej džus a koukám se na 400 milionů starý skály, co jsou všude kolem a představuju si, jak asi vypadaj ty obří jeskynní komplexy pod nima, který jsme mohli vidět, ale neuvidíme, protože je celej národní park zavřenej. Stejně jako většina turistickejch atrakcí v zemi, protože se tam shromažďujou cizinci a kde jsou cizinci, tam je riziko koronaviru. Ještě že mám stejně radši neturistický místa, který nejsou tak atraktivní a líbivý, zato jsou ale opravdovější.

Jsme tu už asi 5 tejdnů. “My už jsme tady skoro místní, víte? Nás se bát nemusíte, my jsme vám sem nic přitáhnout nemohli.” Ale stejně svítíme. Mari je vysokej a já blonďatá. Jediný, co sem zapadá, je naše motorka Fifi, kterou jsme si koupili hned druhej den po příletu s tím, že s ní projedeme Vietnam od samotnýho jihu až na sever, podíváme se k moři i do hor, do zapomenutejch vesnic i do Saigonu. Už jsme za půlkou a Fifi je zatím moc hodná, tak snad jí to vydrží. Ráno jí teda občas skřípaj brzdy, ale to je asi tím, že je rozespalá a nechce se jí. Z kopce a do kopce. Ve vedru. S náma a našima krosnama.

Občas je to únavný. Pro mě teda ne až tolik, já sedím, naviguju (někdy víc a někdy míň úspěšně, protože si prostě asi nikdy nepřestanu plíst pravou a levou stranu, ať si udělám mnemotechnickejch pomůcek kolik chci) a koukám po okolí. Někdy si broukám písničky, někdy přemejšlím o blbostech, třeba co by se stalo, kdybych všechny ptáčky v kleci, co kde potkám, pustila na svobodu. Přežili by? Jindy zas myslím na problémy světa, který řešení nemaj, ale vlastně by měly, kdyby se fakt chtělo.. a někdy jen pozoruju a v hlavě mám prázdno. Mari to má těžší, ten musí řídit a bejt ostražitej. Cesty tu nejsou tak strašný, vlastně jsou většinou docela dobrý, ale ten provoz a to jak místní říděj…

Snažíme se vybírat menší, vedlejší cesty. To pak projíždíme kolem rýžovejch polí a sadů, někdy lesů a pepřovejch plantáží a je zajímavý, jak se mění krajina a pěstovaný plodiny. Nejdřív je to rejže, pak jackfruit, jeden úsek to jsou samý okurky a melouny, jsou tu taky čajový plantáže a hlavně kávový! Věděli jste, že Vietnam je druhej největší vývozce kávy na světě? A víte, jak voní kávovník, když kvete? Má bílý drobný kvítky jako jasmín a voní podobně, jen jemnějc.

A ty zvířata všude kolem, to je taky sranda. Někde maj hodně slepic, jinde jsou kačeny, pak přijdou na řadu buvoli, krávy, kozy.. Jen pejsci, ti jsou všude. Malý, většinou oříšci s krátkýma nožičkama. Každý štěňátko (i neštěňátko), co vidím, bych si chtěla vzít s sebou. “Tak můžu?” Mari se vždycky jen tak podívá, už ani nemá sílu mi po x-tý vysvětlovat, že to nejde. A já to vím, jsou to svobodný bytosti, co si běhaj po Vietnamu a já nemám právo toho psa čapnout a přivlastnit si ho. A navíc bych ho neměla kam dát, batohy jsou přikurtovaný k motorce a to by se mu nelíbilo, bejt přikurtovanej přes bříško. A kdybych ho držela, mohl by mi vyklouznout. Ale stejně opakuju pořád dokola.. “Vezmem si ho domů?”

Jo a krysy, potkani a myši, ty jsou taky všude.

Občas musíme jet po cestě s velkým provozem, kde jsou i náklaďáky a autobusy a to příjemný není. Za prvý jsou moc velký a my malý a zranitelný a za druhý je všude kolem nechutnej prach. To pak provádím dechový cvičení. Když nás míjí kamion nebo autobus a zvedne se za nim oblak prachu, zadržim dech a snažim se ho držet tak dlouho, dokud není vzduch zase čistej. No, “čistej”. Čistý to tady moc není, i když popravdě jsem to čekala mnohem horší. Občas nám ale pod kolo vlítne kelímek od pití, co zrovna někdo dopil – v tom lepším případě. V tom horším nás do helmy trefí plechovka.

Naše dny jsou podobný, ale pokaždý jiný a vždycky něčím zajímavý, i když je to třeba jen jiná ingredience v polívce. Nechce se nám vstávat, ale vstanem, jdeme na snídani, při který nesmí chybět vietnamský kafe (silný malý černý s vrstvou kondenzovanýho mlíka vespod, pro Mariho s ledem a pro mě většinou bez), do ruky mobil – odepsat na zprávy a zkontrolovat, co je novýho.. vlastně asi nic, pořád jen panika ohledně viru. Nebojim se o sebe, vlastně bych si z toho nejradši dělala jen srandu a bagatelizovala celou tu hysterii. Proč krizový štáby neřešej změnu klimatu? A co syrský uprchlíci? A co hladový děti všude možně po světě, co si hrajou na skládkách, učej se bojovat nebo čichaj jedovatý výpary, když barvěj balonky, aby si s nima mohly hrát ty, který měly větší štěstí.. Najednou je možný snad úplně všechno, zavřít hranice, zastavit podniky, najednou je jedno, že určitá skupina lidí ztrácí peníze.. ale hlavně ať je neztratí uhlobaroni.. a co ty zbytečný obaly a plasty, co všechny ty absurdity a nespravedlnosti, který se dějou dnes a denně a všichni o nich ví a jejich řešení je vlastně tak jednoduchý, ale není, protože byrokracie a peníze a moc a politika a všichni jsme proti tomu tak malý, ale vlastně nejsme, ale stejně rezignujem a žijem si každej svůj život, protože kdyby se měl člověk vším tím trápit, může si to jít rovnou hodit.. ale rezignovat nesmí, nechce a dojde k tomu, že se musí snažit bejt tou nejlepší verzí sebe sama, bejt laskavej a hodnej ke všem a ke všemu a pak má naději. Naději, že se to někde promítne a že přispívá k tomu, aby byl svět lepším místem.

Přitom by ty dalekosáhlý řešení byly možný, kdyby se fakt chtělo. Viz tenhle pitomej trapnej vir. Pitomej a trapnej.. vzpomenu si na babičku, na naše, na Marghe, svojí kamarádku Italku, která se bojí o svoje prarodiče a myslim na všechny ty, který ztratili kvůli tý “chřipce” svoje blízký.. a už nejsem tak vzpurná, spíš pokorná a prosím, ať je tohle už za náma a všichni se v létě sejdeme u táboráku.

Po snídani je čas vyrazit. Krosny sbalený, foťák vyndanej, motorka na stojánek a připravená na náklad. Nejdřív přikurtujem můj. Dva oranžový gumicuky. Pak na ten můj bágl dáme tvůj bágl. Tři fialový, žlutej a zelenej upínač. Držej, je to dobrý. Pak si dáš po tý námaze cígo, což pro mě znamená čas na to, abych si upletla copán. Bez copánu se mi všude pletou vlasy a taky se cuchaj. Nasadíme helmy a jedem.

Po cestě zastavujem na báhn mì k obědu a taky pro pití na osvěžení. Plus si odpočine zadek od toho sezení, někdy už fakt bolí. Dřív byli vždycky všichni milí, poslední tejden je to trochu horší. Dokonce už máme i roušky, protože nás bez nich nechtěli pustit do obchodu. V jedný vsi na nás babka hulákala, ať se vůbec nepřibližujem.. tak jsme si šli koupit vodu o dům dál, kde se paní usmívala. Hledali jsme kavárnu a dvě ženský radši přešly na druhej chodník. Jinde na nás přes ulici volali, ať si u nich dáme kafe.

Nejlepší jsou děti. Bezprostřední a čistý. Nadšeně piští hello! a mávají na nás. Čirá radost, dobrá nálada jen tak. Mávání je stejně skvělý. Univerzální gesto, když nevíte coby, stačí zamávat a ledy roztajou. Úsměv je taky fajn. Akorát s rouškou.. jak se směje s rouškou? Očima. Oči stejně kolikrát řeknou nejvíc.

Je mi zima a máme dopito. Zaplatíme, nasadíme si roušky a půjdem vymejšlet, kam zajdem na večeři. La dolce vita.