Jak jsem lezla na komín

„Pro mě za mě si vylezte třeba na komín!“
„ Když na komín, tak na komín!“

Já ani nevím, jak a kdy mě to napadlo. Jestli to bylo na základě Postřižin, nebo prostě jen tak, protože ráda lezu tam, kam nemám. Každopádně už dlouho jsem měla v hlavě (a taky na svým seznamu přání), že chci vylízt na komín. Po žebříku, na takovej ten starej zděnej tovární komín. Myslela jsem, že to budu muset někdy provýst tajně, s někým odvážným, kdo poleze se mnou, nebo kdo bude čekat dole, aby v případě mýho pádu zavolal záchranku. Ale pak na mě z ničeho nic vyskočila na Facebooku událost „Veřejné výstupy na komín“.

Vypískla jsem radostí, že konečně nastala moje chvíle! A nebude ani potřeba záchranky, jelikož jsou ty výstupy jištěný, tudíž žádnej pád nehrozí. Konečně se stanu komínářkou, aspoň na den (dozvěděla jsem se, že milovníkům lezení na komíny se říká komínáři a mají dokonce i svoje sdružení, pravidla a tak).

Den D nastal v sobotu 22. září. Nebylo úplně teplo, ale nepršelo a moc nefoukalo, takže podmínky byly příznivý. Jen mě teda mrzelo, že nemám po ruce dlouhý bílý šaty, který by při výstupu vlály ve větru spolu s mejma rozpuštěnejma vlasama. No nic, holt to nebude tak perfektní, jak jsem si to vysnila, no! Tak jsem si vzala džíny, pruhovanej svetr, dala vlasy do culíku a bylo.

Čerstvá káva, občerstveí a free wifi? Ok, už lezu!

Lezla jsem na komín Starý čistírny odpadních vod v Bubenči, kterej má 30 m. Jestli máte podobně blbej odhad, jako já a nic moc vám tohle číslo neřekne, tak se prostě podívejte na fotky… Jako bylo to celkem vysoko, ale zase ne tak moc (pro srovnání – nejvyšší komín v ČR má elektrárna Chvaletice a Prunéřov a oba měří 300 m).

No a tak jsem lezla jsem a lezla, jak mraveneček, jedna šprušle za druhou…

Hlavně se nedívat dolů, zas tak moc ty vejšky přece ráda nemáš…

…sakra, už mě trochu bolej ruce, budu muset začít dělat pravidelně kliky!

… no hlavně já to vůbec nemám tahat rukama, kdybych uměla dobře lízt, tak mě ruce nebolej.

…doprčic, co jsem si to zase vymyslela! Dyť jsem nikdy pořádně nevyšplhala ani o tyči a navíc se vlastně celkem bojim vejšek. (Ve skutečnosti se jich jako nebojim, mně nevadí bejt někde nahoře, jen mám pak problém lízt dolů.)

…No nic, vylezly to tady i malý děti, tak to proboha vylezu taky! Navíc jsem to chtěla, tak to mám! 

Lezla jsem dál a srandovní bylo, že jsem pořád lezla jakoby jen jednou nohou, konkrétně pravou 😀 Nevim proč, prostě mi to na tu druhou nešlo.

Kritická chvíle přišla těsně před koncem, jelikož ta koruna komína je širší a šprušle tam jsou naopak menší a člověk se musí tak jako přehoupnout přes a navíc už je celkem unavenej.

Ale v cílový rovince se nevzdává, takže naposled zabrat, „ladně“ se přehoupnout a najednou už sedím na komíně a koukám kolem. To je skvělý! Tamhle je Vyšehrad!! A ani tu tolik nefouká! Krásanesmírná! Dostavila se euforie, radost z toho, že jsem živá a zdravá a když si usmyslím, můžu si vylízt třeba na komín.

Cesta dolů byla za odměnu – kluk, co seděl nahoře, mě prostě spustil dolů, takže já si jen seděla ve vázání a jela komínem. Pak jsem prolezla větrací šachtou, slezla jeden žebřík, vylezla druhej a prošla pár chodbama a byla jsem zase venku, nohama pevně na zemi (haha, jako jo, ale i ne…). Takže zvládla jsem to! Můžu se jít přidat do Českýho svazu komínářů! 😀

Pokud vás něco podobnýho taky láká, tak tady je to fakt super! Výstupy pořádají tak 3x do roka a můžete to spojit s tím, že si dáte dobrý kafe, pivo a projdete si areál čistírny. Já půjdu určitě příště zas! :))

Jo a jen tak pro zajímavost, co jsem se dočetla na Wiki:

• Nejvyšší komín v Evropě je na Slovinsku a měří 360 m.
• Nejvyšší komín na světě je v Kazachstánu a měří 420 m.