Deníky z cest – Srí Lanka – Den 1. a 2. (Východní pobřeží – Trincomalee, Nilaveli Beach)

Přišel den D, den, kdy opustim svojí milovanou vesnici a vydám se sama na cesty, do neznáma. Vlastně ne tak úplně do neznáma, přeci jen po měsíci a půl už zdejší kulturu trochu znám, umím základy sinhálštiny, znám místní zvyky, co se sluší a co ne, na co si dát pozor… Sbaleno mám od předchozího večera, vím, jakým busem jet a kde přestoupit (i když tohle je vždycky tak trochu sázka do loterie), mobil mám nabitej, mapu mám taky, jen teda těch motýlků v břiše bych mohla mít míň, bojím se a těším se zároveň! Uvědomuju si totiž, že si plním svůj sen a zároveň se vrhám do něčeho, o čem jsem si myslela, že se nikdy neodhodlám udělat. Úplně sama, na vlastní pěst, bez jakýhokoli doprovodu si procestuju nějakou zemi. Já vím, je to jen Srí Lanka, je to bezpečnej ostrov, není to vlastně nic světobornýho, že tady teď budu dva týdny sama cestovat. Ale pro mě to velký je, hrozně moc.

V 6 ráno mě vzbudila mamka, ať vstávám, že mi v 7 jede bus. Vstala jsem, sbalila jsem ještě pár kousků oblečení, co se sušily ze včerejšího praní a šla jsem do kuchyně, kde na mě čekalo moje nejoblíbenější srílanský jídlo: rýžový placky rotti a salát z kokosu, rajčat, cibule, limetky, soli a pepře.

Pak jsem se se všema rozloučila. Nejtěžší bylo loučení s mamkou. Děkovala jsem jí a obě jsme brečely jak trdla. Taťka radši zavelel, ať si jdu sednout na motorku, že musíme jet, nebo mi ten autobus ujede. Hodil mě na motorce na zastávku a čekal tam se mou. Bus měl klasicky zpoždění, takže během čekání se tam sešla skoro půlka vesnice, všichni zvědaví, kam s tou krosnou na zádech jedu a kdy se vrátím. Vždycky je uklidnilo, když jsem řekla, že nemusej mít strach, že ještě neodjíždím, že si jedu jen projet jejich krásnej ostrov. Doporučovali mi místa, kam se podívat a který prostě nesmim vynechat Do Anuradhapury (města, kde jsem měla přestupovat na jinej autobus) se mnou jela ještě paní z vesnice, kterou jsem znala. Řekla mi aspoň, kde ve městě vystoupit, abych se dostala na nový autobusový nádraží, který jsem potřebovala. Ve městě jsou totiž dvě (a jsou od sebe poměrně daleko) a do Trincomalee, kam jsem chtěla dojet, jezdí busy jen z toho novýho. Vystoupila jsem z autobusu a najednou už byla opravdu sama.
Tak po 5 minutách chůze (šlo se mi dobře a libovala jsem si, jak jsem si krásně sbalila krosnu, že je docel lehká a můžu s ní v pohodě chodit) jsem našla autobusák a i správnej bus! Teda doufala jsem, že správnej, tady totiž nikdy nevíte, jestli jedete tam, kam jet máte

V busech je dobrý, že je tam řidič a pak prodavač lístků. Tomu řeknete, kam chcete jet a jelikož jste v buse většinou jedinej turista (teda aspoň já jsem vždycky byla), pamatuje si, kam jedete a řekne vám, kdy máte vystoupit, takže to vlastně hlídá za vás a můžete bejt v klidu. Nicméně tohle jsem při svojí první cestě ještě tak úplně nevěděla a radši na to nespolíhala. Jestliže jsem teda chtěla ze západního konce ostrova, kde jsem bydlela, dojet k východnímu pobřeží, musela jsem přestupovat celkem dvakrát. Což pro mě byla novinka (myslela jsem, že je jedinej přestup, v tý Anuradhapuře) a nebyla jsem si jistá, jestli chápou dobře, kam chci vlastně jet. Taky jsem nevěděla, kde je teda ta druhá přestupní stanice a jak se jmenuje. Jeli jsme a jeli, sledovala jsem Google mapy a dojeli jsme do nějakýho města, který bylo podle map na křižovatce. Stáli jsme tam, většina lidí vystoupila, nastupovali další a já jsem zazmatkovala a vystoupila taky. Řidič to ale okamžitě zmerčil a běžel za výběrčím, co stál venku, že jim utíká pasažér, kterej má jet přeci ještě dál Výběrčí za mnou běžel a ať ještě jedu, že tohle není město, kde mám přestupovat. Hezky se o mě postarali!

Jeli jsme dál a konečně jsme dojeli do cíle. Výběrčí si pamatoval, že v buse je ještě jeden člověk, co jede taky do Trincomalee, a řekl mi, ať jedu s ním. Byl to mladej sympatickej chlap a táhl velkou tašku a pak nějaký dva pytle. Zavolal tuktuk a ať jedu s ním, že musíme jet na křižovatku, odkud nám pojede autobus. Nějak se mi to nejdřív nezdálo, ale měl hodný oči a dala jsem na svoji intuici a do tuktuku sedla. Zaplatil ho za nás oba a jen co jsme na křižovatku dojeli, přijel navazující spoj. Seděli jsme pak vedle sebe přes uličku a v Trincomalee jsme se rozloučili, on jel do armády a já k moři. Potřebovala jsem na Nilaveli beach, což je tak 15km za městem, kde jsem měla domluvenej hostel. Svezla jsem se tuktukem a nestačila jsem koukat. Představovala jsem si přímořský středisko, ale tohle bylo něco úplně jinýho, než jsem čekala Nilaveli je malá rybářská venice, kde chcíp pes. Jako fakt Ještě jak je to na severovýchodě ostrova, kde taky probíhala válka, turisti sem ještě moc nejezdí, je to ještě takovej neobjevenej ráj. Hned se mi tam zalíbilo.
Byla jsem ráda, že to není klasický středisko, přecpaný pláže, nablejskaný turisti, předražený drinky a jídlo atd. Hostel byl útulnej, čistej a krásnej (bydlela jsem tady) a jeho majitel, Ruwan, byl hrozně ochotnej a milej. Hostel není hned u moře, ale to mi nevadilo. Cestou jsem se vždycky stavila pro ovoce, kokosový sušenky, vodu, zmrzku, avokádo a tak

Nejdřív jsem přesně nevěděla, kudy na tu pláž dojít, ale Ruwan se nabídl, že mě hodí na motorce, že tam stejně zrovna jede. Pláž byla krásnější, než jsem čekala. Nemohla jsem tomu ani uvěřit. Na celý pláži bylo tak maximálně 10 lidí, všude bylo čisto a ticho, moře bylo nádherně modrá a klidný, jemnej písek…prostě nádhera. Byla jsem neskutečně šťastná. Přesně tohle jsem po tom měsíci a půl potřebovala. Na chvilku bejt sama se sebou a úplně vypnout. Poblíž byl hotel, kterej měl na pláži pár dřevěnejch lehátek, některý i se střechou a Ruwan má v tom hotelu známý, takže jsem si mohla ležet na jakým lehátku chci

Hned jsem běžela do vody. Oceán. Voda byla teplá, poslouchala jsem vlny,ležela jsem na vodě a dívala se na nebe a byla jsem tady a teď. Svobodná, vděčná a neskutečně šťastná. Plavala jsem si, dělala blbosti, pozorovala rybky, takový malý béžový, který, když se blížila vlnka, ji přeskakovaly v houfu jak delfíni…
Taky jsem se opalovala, ale nechtěla jsem to přehnat, to sluníčko je fakt silný a já jsem nechtěla bejt spálená, už jen po tý chvilce ve vodě jsem cejtila, jak se mi pálí nos a čelo a ramena

Koráli a mušle

Psala jsem si deníček, četla jsem si, jen jsem tak byla… taky jsem se dala do řeči s jedním Italem a jeho sestřenicí. Po cestě domů jsem si koupila kokosový sušenky, meloun, papáju, vajíčko, rajče a mrkev k večeři. Večer jsem strávila s Ruwanem a lidma z hostelu popíjením araku a bavením se o všem možným. Já jsem se bavila hodně s klukem z USA, kterej pracuje pro Světovou banku a na Srí Lance dělá mapy oblastí, co jsou ohrožený záplavama. To mi přišlo strašně zajímavý a navíc to souvisí s tématem mojí diplomky. Každou chvilku ke mně přišel Ruwanův pes, kterej se jmenuje Guest. Jmenuje se tak proto, že když Ruwan otevřel ten hostel a čekal na hosty, jako první prošel bránou tenhle toulavej pes. Tak ho Ruwan přijal za svýho a dostal jméno Guest

Moje večeře

Druhej den jsem šla hned brzo ráno na pláž, kde jsem si spálila nárty a kolena (nechápu jak :D). Odpoledne jsem byla domluvená s Ruwanem, že s ním pojedu do města. Potřebovala jsem sluneční brejle. On nakoupil co potřeboval, já sehnala brejle a pak mě vzal na nejzajímavější místo v Trincu – pevnost a hinduistickej chrám. Stihli jsme to zrovna na západ slunce, to byla nádhera. Cestou zpět mi koupil nejlepší drink – kokosový mlíko s ledem a citronem. Ale speciálním citronem, kterej roste divoce a je jen tady v okolí. Bylo to snad to nejlepší, co jsem kdy pila! Chtěla jsem mu to zaplatit, ale řekl mi, že takovej zážitek musím mít zadarmo

Hinduistickej chrám v Trincomalee

Západ slunce

Pak mě cestou zpátky vzal ještě do laguny. Chvílema jsem si říkala, jestli nejsem blbá, jet takhle s cizím člověkem někam na motorce, do laguny, kde nebyl nikde nikdo…ale jen jak mě to napadlo, zase jsem radši spíš vypla mozek a poslouchala svoje srdce, svoji intuici a zas mi bylo hezky a byla jsem klidná.

Laguna

Když mě někdo veze na motorce, většinou mám zakloněnou hlavu a dívám se nahoru, na nebe a tak. Jeli jsme a na elektrickejch drátech kolem silnice seděli havrani, kterejch je po celý Srí Lance plno a hrozně křičej a neměla jsem z nich nikdy dobrej pocit, celkově mi spíš vadili. Ale zahlídla jsem dva, který seděli vedle sebe a „pusinkovali se“, třeli si zobáky o sebe. Bylo to hezký a hned mi začali bejt sympatický.
Večer jsme strávili opět s lidma na hostelu, někdo přibyl, někdo odešel a já jsem se seznámila s Holanďankou, která měla v plánu taky druhej den brzo ráno odjíždět, tak jsme s domluvily, že pojedem kousek spolu.

Dobrý bylo, že si Ruwan celou dobu nepamatoval moje jméno, ale říkal mi Fast, protože jsem prej hrozně taková zrychlená a furt někde pobíhám a jsem taková (podle něj až moc :D) živá a akční A pak mi taky řekl, že se furt směju, že to je hrozně dobře a u turistů to moc často nevidí. To mě hrozně moc potěšilo, to je jedna z nejlepších věcí, co mi mohl kdo říct