Den dvou smutků

V neděli (10.7.) byl zvláštní den. Myslela jsem, že budu mít dopoledne volný a odpoledne půjdu do Horizonu, ale cca v 8 mě vzbudila Kumari, jestli chci jet s ní a s Tharani do města, že umřela jedna mladá holka na cukrovku, nějaká příbuzná, tak tam jedou. Řekla jsem, že určitě jedu, myslela jsem, že je to pohřeb a i když jsem věděla, že to nebude nic veselýho, zajímalo mě, jak to na Srí Lance probíhá. Kumari mi řekla, že nejlepší bude, vzít si něco bílýho.Tak jsem využila svojí bílou halenku, kterou jsem si málem nevzala s sebou (vidíš, mami, já jsem věděla, že se bude hodit!) Je ale dost volná a má výstřih na zádech, dala jsem si navrch ještě šátek po prababičce (děkuju, mami, žes mi ho půjčila s sebou). K tomu jsem měla dlouhý volný černobílý kalhoty a šly jsme na zastávku autobusu a tam nás vyzvedla „lori“ – otevřená dodávka zezadu a ze stran, vystlaná kobercem. V jedný jeli chlapi a ve druhý ženský. Některý měli sárí, některý sukni a bílý halenky.
Bylo to vtipný ta cesta. Hrozně to s náma házelo, všude prach, vítr, takže jsme měly všechny rozfoukaný vlasy, vždycky když řidič zabrzdil, tak jsme spadly jedna na druhou, babky se řehtaly.. 😀 Všechny se mě na něco ptaly, takže chudinka Thareni nestačila překládat a pak jí bylo blbě, tak usnula. Asi po 40 minutách jsme dorazili na místo. Myslela jsem, že je to pohřeb, ale ve skutečnosti to bylo to, že ta holka umřela den předem, takže se s ní jelo rozloučit. Bylo to poprvé v životě, co jsem viděla mrtvolu.

Ležela tam uprostřed místnosti, celá v bílým, kolem ní byly světýlka a svíčky a nad ní z obou stran postele sloní kly, který kolem ní tvořily jakousi bránu. Její maminka a teta tam hrozně brečely. Nejsmutnější ale byl pohled na jejího tatínka, kterej držel v náručí jejího syna, kterýmu byly teprav 2 roky a vůbec z toho neměl ještě rozum, usmíval se a ukazoval na maminku a říkal: „ama, ama“ – to je srílansky maminka. Musela jsem z tý místnosti pryč. Naštěstí tam přišli další lidi, takže my, co jsme tam byli už nějakou chvíli, jsme místnost opustili.

Pak jsme seděli pod palmama a banánovníkama na dvoře, povídali si, dostali čaj a sušenky a já z protekce mango, který jsem pak neměla celou dobu kam dát a tahala ho v ruce stejně jako svoje pití a každej se tomu smál, že si furt hlídám svoje mango a pití (nemůžu totiž pít místní vodu, jen svojí filtrovanou a ne všude jí mají, tak jí musim brát s sebou).
Pak byl oběd, rýže s kari a rybou v chilli omáčce. Pak jsme se šly podívat do domu, kde zesnulá žila. Tam zůstala akorát kočka, která seděla uprostřed místnosti na židli a mňoukala. Ten dům byl šílenej, neměl skoro stěny, jen taková stlučená chajda, uprostřed bylo ohniště na vaření a po straně postel, což byly jen takový stlučený prkna k sobě na zemi… bylo mi z toho smutno a těšila jsem se, až budu zase ve svý vesnici.

Vaření polívky.

Po cca 3 hodinách se jelo domů. Cesta zpátky byla ještě vtipnější! Všichni už byli uvolněný, sárí babičce lítalo vzduchem a bylo jedno, že jde vidět pupek, vlasy rozpuštěný, jedna teta kojila svýho synáčka, ten pak za jízdy různě lezl po dodávce a každou chvilku si natloukl hlavu, zastavovalo se ve stáncích pro ovoce, pro kukuřičný a cizrnový smažený kuličky a chilli papričky smažený a obalený v cukru… bylo to veselý a hrozně fajn, i přes to nepohodlí v dodávce (vlastně ani nepohodlí nebylo, jsem vycvičená ze stopu, to jsem jela i na traktoru).

Po cestě svítilo, tak si kluci udělali takovouhle „ochranu“ před sluncem 😀

Večer jsem jela na kole do Horizonu a odtud jsme k večeru já, Nanda a ještě jeden chlápek z organizace, Wasantha, vyrazili na další smuteční slavnost, tentokrát „arms giving“ –
– je to událost, kdy rodina zesnulýho pořádá na svý zahradě slavnost k uctění jeho památky. Je to v určitej den po jeho úmrtí. Tahle slavnost byla přesně 3 měsíce po smrti. Celá vesnice se sejde, nejdřív mluví hodinu mnich do mikrofonu, všichni se modlí a pak i zpívají a po tom, co mnich odejde, dostanou všichni večeři. Co jinýho, než rýži a různý přísady k ní. Pak mě Nanda hodil na motorce domů a šla jsem spát.

Hostina

Nejvtipnější na tom je, že jsem tenhle článek psala včera odpoledne, ale nestihla jsem ho dopsat, protože mi bylo oznámeno, že za chvíli vyrážíme na další „arms giving“, tentokrát po 7 dnech. Probíhalo to stejně jako ta minulá, až na to, že na tu minulou jsme schválně přišli pozdě, chvilku před skončením mnichova proslovu, čili před večeří (Nanda říkal, že mniši nemají moc možností kdy mluvit před obecenstvem, tak si to při těchhle slavnostech náležitě užívaj a mluvěj fakt dlouho, proto je lepší přijít až tak hodinu po začátku akce) a na tuhle jsme přišli před příchodem mnicha, takže to čekání bylo celkem dlouhý. Naštěstí jsem tam potkala jednu holku, která uměla anglicky, tak jsme si povídaly, to bylo fajn. Až na to nejpálivější jídlo, co jsem kdy jedla, ale o tom příště.

Na těhle sešlostech jsem vždycky potkala plno lidí, což byla skvělá šance povídat si s nima a získat odpovědi na dotazník k diplomce.