Bára nepíše z Mexika

Za říjen jsem nenapsala jedinej článek. Zato jsem napsala několik kapitol do svojí diplomový práce. I když píšu hrozně ráda a je to jedna z mejch nejoblíbenějších činností, je těžký psát pro radost, když celej den strávim psaním něčeho, co pro radost až tak moc není. Dopíšu, uložím, zavřu dokument a jaksi se mi nechce otevřít novej a začít zase psát. Jsem vyšťavená a můj mozek už na to prostě v tu chvíli nemá. Radši jdu pít, jíst, tancovat, běhat, povídat si s lidma, mazlit se se psama, chodit po městě, cestovat po Mexiku, válet se na pláži…nebo prostě spát.

Je toho ale hrozně moc, co bych chtěla zaznamenat a taky že zaznamenám, jen to chvíli potrvá…

Nemůžu se dočkat, až napíšu o tom, jak jsem si splnila během pár dnů na Yucatánu několik snů najednou – koupala se v cenotes (jeskynních jezírkách) a byla v Chichén Itzá, kde jsem se procházela kolem starejch mayskejch pyramid.

Nebo jak jsem potají v sandálech a šatech vylezla na úplnej vrchol jedný skoro zapomenutý mayský pyramidy (co je ale přitom jedna z největších v Mexiku) a seděla tam, měla výhled na celej poloostrov, kolem mě lítali sokoli a já jsem se cejtila tak hrozně klidná a spokojená a obklopená zvláštní energií, díky který jsem měla pocit, že jsem na tom místě už někdy byla, že to místo prostě znám…

Taky jsem byla na pravý mexický svatbě a byl to jeden z nejhezčích zážitků vůbec. Tolik lásky najednou! A taky tolik tequily najednou! A jídla. A dětí. A lidí. A tance. Věděli jste, že mexický svatby se konají večer/v noci?

Taky vám musí napsat, jaký to bylo u růžovýho jezera. Přírodního růžovýho jezera, s bílejma obláčkama na světle modrým podkladě kolem. Jak když se člověk najednou ocitne v cukrovým světě.

Nebo jak jsem prošla křížem krážem městečko Izamal, kterýmu se říká žlutý město, protože většina domů má žlutou barvu, takovou tu hezkou teplou horčicovou.

Nebo jak jsem bydlela skoro týden v domě na stromě (s veverkama)  na pláži a koupala se poprvý v Tichým oceánu.

Taky bych vám ráda popsala to všechno výborný mexický jídlo, co jsem tu snědla a kvůli kterýmu domů nedoletím, nýbrž se tam dokutálím.

Chybí mi psát střípky z Mexika.. o obyčejnejch věcech, o přenádhernejch velikejch motýlech, co tu ve městě lítaj, o tom, co mi přijde zvláštní, co mi tu vadí a co tu mám tak moc ráda.

Ale teď mám prostě jiný věci na psaní. Musím a chci dopsat tu svoji práci. Je to trochu otrava, ale na druhou stranu… mám hrozný štěstí, že můžu studovat to, co mě baví a že jsem mohla odjet na Srí Lanku, udělat tam výzkum a teď o tom všem psát. Navíc už zbejvá jen pár týdnů a bude po všem! A pak to tu bude jeden článek za druhým, protože budu doma a v myšlenkách se budu vracet do Mexika. Ke všemu, co mě tu potkalo a co jsem tu za ty tři měsíce zažila (a ještě zažiju).

Blog teď zeje prázdnotou a trochu mě to mrzí, protože jsem si představovala, jak budu psát a psát a psát, až toho o Mexiku budete vědět stejně jako já, když tu žiju…  ale když nad tím tak přemýšlím, ono to vlastně jinak moc nejde, protože já tu tak nějak nevím co dřív (ale v tom dobrým slova smyslu) 🙂 Mám tady ty nejlepší spolubydlící, se kterýma pořád něco podnikáme a je toho tolik, co tu chci zažít, že než abych se zašila u počítače a psala, radši jdu do světa žít. Jsem hrozně šťastná. Ale články dopíšu, zpětně. A na nic nezapomenu, slibuju (sama sobě).