„Praktický“ Srílančani

Už měsíc jsem doma, tak se konečně zase vracím se k blogu. Než začnu psát cestovatelský deníky, čili články z 15 dní, který jsem strávila cestováním po ostrově, chci zveřejnit článek, kterej jsem psala ještě na Srí Lance, ale nestihla jsem ho publikovat. Jedná se o souhrn věcí, ve kterejch jsou Srílančani nepraktický:

• Jezení rukama. Prej jim to tak chutná víc, prostě si udělají takový soustečko z rejže a všech přísad, celý to rozhindžaj a strčej do pusy. Jako jo, lžící nebo příborem takový sousto neuděláte. Ale pak si tu ruku prostě pořádně neumyjou, a to je to, co nechápu. Kdyby si pak ruku umyli pořádně mýdlem, aby teda nebyla celej den cejtit např. po rybě a nebyla mastná, tak to jezení rukama i chápu. Ale oni si ruce jen tak opláchnou vodou a je to. Já si ruce vždycky drhnu a oni se mi smějou. Nejbláznivější je, když si udělaj balíček jídla na cestu a jeděj to pak rukou, kterou si pak ani nemaj jak umejt. To pak ode mě vyžebraj všechny vlhčený ubrousky, co mám 😀

Svačina na cestu. Vypadá to asi nechutně, ale bylo to výborný!

• Koupání v čítě. O tom už jsem tu psala několikrát (viz. článek Srílanský koupání). Koupání v řece v čítě ok, ale potom? Potom následuje proces, kdy se musíte osušit a oblíct do čistýho s mokrým hadrem na sobě a tohle absolutně nechápu, já jsem u toho vždycky navztekaná. Aby se to nepletlo, tak když už jdou do sprchy, tak maj ženský čítu taky 😀 Já teda ne a snažím se doma mamku a ségru furt přesvědčit, aby si jí taky nebraly. Ségra už nebere, ale mamka si nedá říct a nedá.
• Pití z lahve. Oni pijou zvláštně, a to tak, že se pusou nedotknou vůbec tý lahve / džbánu. Prostě si to tak nějak lejou do pusy. Jako jo, je to hygienický, ale třeba když tohle dělaj v autobuse, nebo v džípu na safari, kde to háže neuvěřitelným způsobem, akorát se polejou (už jsem toho byla několikrát svědkem).
• Ovoce. Praktický jsou akorát banány, ty ani nemusíte mejt, prostě si je oloupete a sníte a jsou naprosto výborný, úplně nejlepší. Malinký banány, koupíte si celej trs a ta chuť je prostě úplně skvělá. Jiný ovoce je ale docela složitý jak na načnutí / oloupání, tak na jezení. Buď musíte složitě něco vloupávat, nebo složitě okousávat, nebo nejdřív natlouct, abyste se dovnitř vůbec dostali, nebo to nějak sníte, ale jste celý upatlaný. Tohle všechno ale neřešíte, protože to ovoce je prostě šíleně výborný!

• Koupání uprostřed dne. Srílančani se koupou v půlce dne, většinou kolem druhý, třetí odpoledne. Jako jo, je to příjemný zchlazení a dávalo by to smysl, kdyby se pak ještě umyli večer. Ale ne! Prostě se koupou odpoledne a pak stejně celej den ještě lítaj všude možně, bosý a tak a večer jdou spát upatlaný. Tak já nevim 😀
• Vstávání / vaření. U nás doma se vstává v 5 ráno. Teda mamka vstává v 5 ráno. Proč? No aby stihla uvařit na snídani. Ty jejich kari (různý omáčky zeleninový a ryby a tak) vaří třeba 5 hodin, aby to mělo tu správnou chuť. A oni jedí 3x denně rejži právě s kari, sice pokaždý jinej druh a jinou zeleninu, ale pořád je to na tom samým principu. Když jsem řekla, že vstávám doma tak v 8 (nemohla jsem říct, že někdy třeba v půl 11. 😀 ) a že vaříme oběd tak od 11 a ve 12 jíme, koukali na mě jak na blázna 😀 Jenže prostě kdyby si dali ráno menší jídlo a ne složitou rejži a kari, můžou vstávat pozdějc taky. Je ale pravda, že ovoce je tu pro ně docela drahý a oni si ani nedovedou představit, že by to jedli místo jednoho jídla třeba, z toho by se prostě nenajedli.

• Strašně sladěj. Oni si daj toustovej chleba ne s marmeládou, s ovocem, ale vezmou si plátek chleba, posypou cukrem a připlácnou druhým plátkem. Nebo si udělaj čaj a k tomu vezmou hrst cukru a jedí to k tomu. Moc dobře vědí, že je to škodlivý. Taky že má půlka ostrova cukrovku a dost často na to umíraj třeba ve 30 letech a spousta dětí tím trpí taky. Stejně si nedaj pokoj.
• Silnice. Teda spíš cesty. Ve vesnici jsou prašný cesty. Cesta k našemu domu byla v docela pitomým stavu (teda pořád je). Byly tam takový díry (teda pořád jsou), kterejm se člověk musel vyhýbat, jinak to šíleně skákalo. Nějakej chytrák, co něco boural, do těch děr nasypal rozsekaný cihly. Ne ale rozsekaný na malý kousky, aby tim jen tak zakryl ty díry. On to zasypal velkejma kusama a navíc místo děr jsou tam teď kopce, který se mi teda zdaj ještě nebezpečnější, než ty díry, který tam byly předtím. Navíc nezasypal díry všechny. Takže teď se musíme vyhýbat jak dírám, tak kopcům 😀

• Smrkání. Teda nesmrkání. Oni když jsou nemocný a mají rýmu, tak nesmrkaj. Prostě popotahujou a popotahujou. Vždycky mám chuť jim vrazit do ruky kapesník a prostě jim přikázat, ať se proboha vysmrkaj. Jednou jsem jela v autobuse 2 hodiny a paní vedle přes uličku popotahovala každejch 10 vteřin. Myslela jsem, že vyletím z kůže. Radši jsem teda usnula.

Jsou to ale víceméně prkotiny, i přes tohle všechno to na Srí Lance miluju a nemůžu se dočkat, až budu zpátky.