Roadtrip po Islandu I – South Coast a Golden Circle

Konečně jsme se dočkali, půjčili si auto a vyrazili na dva dny pryč. Pryč z města. Žádný nošení talířů, točení  piva a dělání kafe.  A taky žádná postel a teplá sprcha. Jak mně takovej výlet chyběl! Útěk od všedního a objevování novýho. Užít si světa. Konkrétně teda jižního pobřeží a oblasti na jihozápadě, který se říká Golden Circle.

Všude jsou vlčí boby. Vlčí invaze. Fialová. Nemaj tady vlastně vůbec bejt, ale byly sem přivezený a vysazený proto, aby zabránily erozi, která hrozila po vykácení skoro všech stromů. Tak moc se jim tu líbí, že je jich tu víc, než by mělo. Ale zdejší krajině ty fialovo-bílý doplňky sluší. Líbí se mi.

Bereme stopaře. Po pár minutách se ukáže, že je to Čech.

Mají tu koně, ovce, kozy a krávy. Těch posledních je nejmíň. Už chápeme, proč jsou tu tak drahý mléčný výrobky.

Islandský koně jsou pohodáři. Podsaditý, s rozevlátou hřívou.. a spousta z nich se prostě jen tak válí v trávě. Leží a spokojeně si odfrkujou. Siesta. Nikde jsem neviděla tolik ležících koní, co tady.

Vítr je hudba. Pro každýho jiná? Podle toho jak je vysokej, jak má velký uši a jakej má účes..? Nebo jestli nosí čepici.. Na černý pláži foukalo hodně, ale paradoxně to v uších nebylo nic nepříjemnýho, spíš naopak. Snažila jsem se zaposlouchat a výsledná melodie byla o to hezčí, že bylo v pozadí slyšet šumění moře. Co slyším já a co slyšíš Ty je asi úplně jiný, přitom je to stejnej vítr. Nebo slyšíme to samý? Nejspíš ne. Nikdo nevidí to, co já, i když kouká na to, na co já. A o sluchu to platí taky.

Na černý pláži byly cedule s varováním. Dávejte si pozor na tzv. sneaker waves, plíživý vlny. Nečekaně plíživě se objeví a vtáhnou vás do moře, ani nevíte jak. Nám se vplížily do bot. Nejdřív nateklo Tobě a pak mně.

Sbírala jsem si na pláži kamínky. Bylo jich tam plno, černejch hladkejch oblázků. Sebrals mi taky jeden. Něčím hezčí, než ty ostatní.

Jdeme kousek do hor a přijdeme k teplýmu bazénu. Je zabudovanej napůl do skály a říká se, že je to nejstarší bazén na Islandu. Teče do něj horkej pramen a dá se v něm plavat. V jeho hlubším konci ani nedošlápnu. Vedle teče řeka. Ty se jdeš otužovat. Z pěkně teplýho bazénu do ledový řeky. Nechápu, jak můžeš ty ledový jehličky vydržet. Hovím si v teplým bazénu a koukám na Tebe, jak seš pěknej. Blázen.

Postavili jsme stan. Poprvý spolu. Asi tam budem mrznout, protože dost fouká, ale nevadí, těším se na tu noc i tak. Náš malej zelenej domeček. Jsem s Tebou doma. Ale stejně se mi stejská a kdybych měla kouzelnej prsten, otočím s ním a ocitnu se doma s našima, s bráchou a ségrou, babičkou, celou rodinou a Bellinkou… šli bysme do lesa, koupali bysme se v koupáku, jedli jahody a třešně a taky nudle s bramborama a já bych snědla všechny kyselý okurky, co doma máme. Stejská se mi moc.

Příště si vezmeme plecháčky, med, marmeládu, čaj a kafe. Večer si v kempu nemáme do čeho udělat čaj a je zima. Bez hruškovice bysme zmrzli.

Vyspali jsme se dobře, ani nám vlastně zima nebyla. Pomohlo to, že jsme skákali, dělali dřepy a běhali kolem stanu, než jsme do něj vlezli, abysme se zahřáli. Ráno paří do stanu slunko a je tam jak ve skleníku. Je 18 stupňů! Nemůžu ani uvěřit, jaký štěstí na počasí máme.

Přes den foukal jen příjemnej vánek a svítilo sluníčko. Spálila jsem si nos a pěšinku. To je moje klasika každý léto, ale že i tady na Islandu?!

Papuchálky, ty roztomilý islandský ptáčky s barevným zobáčkem, jsme neviděli, i když jsem moc chtěla. Viděli jsme ale jiný. Nevím, jak se jmenujou, ale jsou celý bílý. Hnízdí na skalách všude kolem. Samičky poslušně a trpělivě čekají v hnízdě, zahřívají vajíčka a samečci lítají a shánějí potravu. Když najdou, letí to předat svojí samičce do zobáčku. Stáli jsme na vyhlídce nad vodopádem a koukali na ptačí pár na protější skalní stěně, kterej stojí proti sobě a pusinkuje se. Byli spolu, samička ještě neseděla na vajíčkách, a sameček teda nemusel tak urgentně pro potravu. Nebo se jim od sebe prostě nechtělo. Zamilovaný zobáčci.

Vodopád Skógafoss. Připadám si jako mravenec.

Pod vodopádem byla duha. Jedna velká, jedna malá. Tak blízko, že si na ni člověk mohl šáhnout. Chytit si duhu.

Ještě, že máme pohorky! Jsou super.

Nejlepší jsou stejně většinou místa, kam zabloudíte tak nějak skoro náhodou a nic od nich nečekáte. Jedeme do národního parku, jehož jméno si teď už ani nepamatuju a jsem líná ho hledat. Je mimo klasickou turistickou trasu a původně ani nemáme v plánu tam jet, ale má tam být hezký údolí a nějakej vodopád a máme čas, tak se tam jedeme podívat. Vyklube se z toho pro mě ten nejhezčí zážitek z celýho výletu. Vodopád není moc vysokej, ale je dvojitej! A pod ním průzračný modrý jezírko. V jednu chvíli tam jsme úplně sami. Je 18 stupňů, svítí slunko a nefouká, tak není moc o čem přemejšlet a jdem se koupat. Já dvakrát a Ty dokonce třikrát. Pak se nasvačíme a jedeme dál.

Měli bysme poslat pohlednice! Chci poslat pohlednice.

Jedeme kolem ledovce. Je vysokej a rozlehlej. Připadá mi jako takovej moudrej stařešina, stoicky pozorující okolní zrychlenej svět. Kdoví, jak je starej a jak dlouho tu ještě bude. Led.. voda…?

Gejzír. Ten první a původní, podle kterýho se jmenujou všechny ostatní. Gejzír všech gejzírů. Prej dřív dosahoval až do výšky 80m. Dneska max. 15. Lidi, stojící kolem, nosy přilepený na mobilech a kamerách.
„Jak dlouho asi musí člověk natáčet, aby ten gejzír zachytil?“
„Je každejch 5-10 minut, někdy 3, někdy třeba 20..“
Říkám si, že to točit nebudu, nejsem cvok. Budu se dívat, nerušená natáčením, to je přece stejně nejlepší. Nejdřív obejdeme ostatní horký sirný jezírka kolem a pak se vrátíme. Vystříkne. Ne moc vysoko. Čekáme na další. Koukám se a při tom napínavým čekání na gejzír mě napadne, že by bylo hezký to ukázat našim a taky babičce. Tak se připojuju ke stádu a točím. Zase malej. Pro ukázku stačí, už budu jen koukat. Mari ještě zkouší slow motion. Zase malej, ale zpomaleně to vypadá cool. Pak už netočíme ani jeden. Koukáme. Nejhezčí je stejně před. Vytvoří se taková bublina, hladina je vypouklá, tmavě tyrkysově modrá, jak nějakej drahokam. A pak se protrhne. Najednou obří vysokej sloup vody. Po něm další a do třetice ještě jeden. Na videu ani na fotce není, ale to nevadí, naopak.

Islandská příroda je fakt krásná. Úplně přenádherná. Jeden div za druhým. Vodopády na každým kroku a každej jinej. Scenérie, který vám berou dech  a připadáte si maličký a nicotný, ale přitom součástí toho všeho kolem. Horký jezírka, ze kterých se můžete jít zchladit do ledový řeky, jezera nebo moře a naopak. Ledovce, měsíční krajina, louky plný lučního kvítí, pastviny, černý pláž, hory, lesy, planiny zarostlý vlčím bobem… Takovej svět sám pro sebe. Jiná planeta. Možná proto jsou Islanďani tak…zvláštní.